Na semináři o fluktuaci zpěváků by principál italských power progresivců Hollow Haze Nick Savio mohl mít klidně jeden z hlavních příspěvků. Ten už byl zřejmě z mnohaletého marného lovu na stálého pěvce tak frustrovaný, že před čtyřmi lety, poté, kdy Hollow Haze k natáčení alba „Memories Of An Ancient Times“ přizvali hned pětici hlasů (pochopitelně se nesahalo do žádného bazaru, Rick Altzi, Mats Levén, Amanda Somerville, či Ivan Gannini budiž toho důkazem), kapelu uložil k ledu a začal psát nový příběh s Eternal Fire. Na Hollow Haze však zjevně nezanevřel a tak když se před dvěma lety potkal se zpěvákem Fabiem Dessim a bubeníkem Paolo Caridim (ano, dosavadnímu tlučounovi Hollow Haze Camillo Colleluorimu se v Eternal Fire zalíbilo natolik, že nadšení Nicka Savia pro bývalé působiště nesdílel), vdechl jim znovu život.
A dobře udělal. Autorský cit pro vzletné melodie se totiž s měkkým a sametově melodickým hlasem Fabia D. potkává naprosto dokonale. Hollow Haze nevymýšlí nic revolučního ani v rámci stylu, ani v rámci svojí diskografie, a tak bombastičnost, houpavý rytmus, nasládlé melodie, příjemné sbory i živá kytarová sóla je charakterizují i tentokrát. Jejich hudba zní na jedné straně až neskutečně svěže, na straně druhé asi nejměkčeji v celé kariéře. Může za to spojení všudypřítomných kláves, celkově neagresivního soundu nahrávky a Fabiova hlasu, který se leckdy barvou i melodickými výkruty podobá Georgi Neuhaseurovi ze Serenity, či Tonymu Kakkovi ze Sonaty Arcticy, přičemž sama kapela se do těchto inspiračních pramenů také leckdy zatoulá. Nevýhodou může být fakt, že oproti minulému velmi pestrému albu nemohou Hollow Haze takovou rozmanitost nabídnout. Těžko říct, zda by ta po celé ploše velmi podobná nálada nepůsobila konstantně i v případě, že by kapela použila podobné personální obsazení jako v kole předchozím, samozřejmě s využitím pouze jednoho hlasu tento pocit postupně sílí. Ovšem skutečnost, že jedna z nejsilnějších skladeb „You´re My End And My Beginning“ (výborně rozvíjená, s hravými bicími, neagresivním riffem, vyčnívajícími klávesami, živým kytarovým sólem, tanečností, hladivým vokálem a silnou emotivností) přijde téměř v samotném závěru desky, naznačuje, že monotónnost není problém, se kterým by se Hollow Haze kdovíjak potýkali. A pochopitelně, že v té měkce přívětivé náladě musí hrát prim okamžik, ve kterém kapela využije něco z agresivního kontrastu – „Through Space And Time“ s ubzučenou kytarou a dynamičtěji uduněným spodkem má parádní tah.
Už bezkonkurenčně nejdelší název alba, který kdy Hollow Haze použili („Between Wild Landscapes And Deep Blue Seas“), naznačuje, že parta Nicka na jednoduchou údernost moc nehraje, že se se svojí elegantní melodickou muzikou raději mazlí. A nezbývá než popřát, aby ulovení Fabia D. přineslo do Hollow Haze personální stabilitu, protože s tímhle albem mají Italové velmi slušně našlápnuto.
|
