Hlas zpěvačky Alexandry Anagnostopoulou kandiduje na největší lákadlo, kterým by se mohli řečtí Hand Of Fate ohánět. Jenže, jednak to platí pouze do okamžiku, než Alexandra vyjede ze své osobitě zabarvené hlubší polohy do zaměnitelných výšek (byť ani v těch není špatná), a jednak Alexandra stejně dala společně s bubeníkem Dimitrisem Kounatiadisem kapele vale. Zbylá trojice už sice znáborovala náhradu, nutno však zdůraznit, že loňské debutové album „Messengers Of Hope“ nemá sílu na to, aby udělalo díru do světa, takže je otázkou, jestli Hand Of Fate budou mít s novou sestavou na víc.
Přitom první dva kousky na debutu nezní úplně marně – úvodní neútočná riffovka „No Plaything“ s poměrně sytým soundem, lehkou melodií a smyslně zabarveným vokálem zní velmi živě a má potenciál celkem snadno posluchače rozhýbat, následující temnější „Enchanted“ sice trochu schází gradace, ale dramatičnosti je plná – tedy alespoň do okamžiku, než ji zabije jalová instrumentální pasáž a zrychlení tempa. Paradoxem je, že zvýšení rychlosti je v tohle případě problém, protože téměř celý zbytek alba se následně zlomí do utahaného usedlejšího tempa, ve kterém se pak Hand Of Fate houževnatě brodí jak v hustém blátě a nedaří se jim zažehnout předchozí jiskru. V titulní „Messengers Of God“ se Alexandra celkem marně snaží o výškoidní výpravnost à la Tarja, a i když se kapela v závěru pokouší rozkošatět, v téhle mdlé náladě se něco málo přes šest minut jeví těžce přepálených. Z usedlosti a bezenergičnosti má tendence Hand Of Fate vytáhnout poměrně šikovná kytara, ovšem pádu na jalové dno v „Touched By An Angel“, zcela zbavené jakýchkoliv emocí, nedokáže zabránit ani ta. Zázrak nezpůsobí ani ani píšťalky v „The Gift“, ani lehké samplování, housle a proplétání Tarja-stylu s romancí dle Edenbridge v bezzubé „Fading Dreams“.
Jako by se Hand Of Fate báli po celkem živém úvodu pustit do většího akce a tak znějí zvukově velmi skromně (tady je vidět, že když řada zástupců symfonického metalu leckdy schovává pod nabubřelou bombastičnost myšlenkovou prázdnotu, je to lepší, než ji ve vší skromnosti a ještě zdůraznit) a nápadově od titulní skladby bezbarvě až bídně. Naděje sice umírá poslední, podle těchto poslů soudě už ale začíná mít docela namále…
|
