Kam nemůže čert… Začíná to vypadat, že Matt Sinner už zdaleka nevěří tolik svému hlasu, jako v minulosti (i když soudě podle novinkového alba k tomu nemá nějaký zásadní důvod). A v důsledku toho jeho parta Sinner experimentuje. Tedy, experimentuje, to je trochu silný pojem. To, že se opakuje vokální výpomoc Saschi Krebse, který již byl povýšen na řádného člena kapely, bylo vcelku očekávatelné. Do letitého výrazu Sinner zapadají i hostovské příspěvky Ronnieho Romera (Rainbow, The Ferrymen, ex- Lords Of Black)a Rickyho Warwicka (The Almighty, Thin Lizzy). Ale když na konci čtvrté dekády existence kapely poprvé přiberete do kapely zpěvačku, dá se tak nějak čekat, že to na výraz kapely bude mít docela výrazný vliv.
Tím rozhodujícím elementem na misce vah se tedy stává Giorgia Colleluori (ex-Eternal idol). A hodnocení alba se bude dost možná odvíjet od toho, jak moc na albu „Santa Muerte“ chcete slyšet ten tradiční našlápnutý svalnatý hard and heavy světa Matta Sinnera, či jak moc toužíte po nějakém vybočení. Na dva roky starém povedeném albu „Tequila Sunrise“ bylo patrné, že Sinner stále mají větu co říct, aniž by museli vyjíždět ze svých obvyklých kolejí. Rukopis toho letošního ve svém základu také není nějak násilně překopán, i když v některých případech i skladby, ve kterých zní výhradně mužská část ansámblu, v sobě mají o něco veselejší a optimističtější odstín (což působí velice svěže). Tomuto pocitu vévodí „Fiesta y copas“ (s Romerovým španělským příspěvkem) a titulní skladba, obě dvě v sobě mají tu typickou Sinnerovu melodiku a přitom zní ohromně uvolněně a zpěvně. A v podstatě po úvodní „Shine On“, která byla svěřena Giorgii, zdůrazňují fakt, že angažmá této zpěvačky je trošku kontroverzní – Giorgiin hlas sice v sobě má energii i říz, ale jako by jí na zemitost Sinner chyběla muskulatura, a když se Giorgia dostává do popředí, zní občas poněkud subtilně (a někdy snad až nepatřičně). Což ještě víc zdůrazní „Last Exit Hell“, ve kterém se už přímo střetává v dialogu s jedním ze svých mužských protějšků. Na podobný střet dojde několikrát a vyjma závěrečné jiskřivé „Stormy Night“ se zpěvným stadionovým refrénem a výborným kytarovým sólem Giorgia vždycky táhne za kratší konec. Přitom syrově potemnělá a houpavá „Misty Mountian“ ukazuje, že Sinner s Giorgiou dokáží najít společnou řeč v hodně vypjatých chvílích.
Pár tradičně tradičních silných písní a odvaha nezůstat v ulitě, která ale úplně nedopadla. Je-li tohle cesta, kterou se Sinner chtějí ubírat i nadále, budou muset některé zuby do sebe teprve pořádně zapadnout. Na „Santa Muerte“ jsou v jakési fázi „sice jde to, ale dře to“. Ta muzika nezní špatně, jen to prostě není ten starý dobrý (byť celkem snadno prokouknutelný) Sinner.
|
