„Status Quo vydávají novou desku? To už jí točí z nemocnice, ne?“ podivil se kamarád Pepalíh, když se dozvěděl o tom, že tahle britská legenda, která za tři roky oslaví šedesátileté působení na scéně, přijde už s jedenatřicátým albem. Vskutku úctyhodné číslo, navíc když si uvědomíme, že Status Quo je kapela ze stejného ranku jako třeba AC/DC, Motörhead nebo Ramones, tedy taková, která vydává desky jak na běžícím pásu a všechny zní v podstatě stejně. Když totiž srovnáte libovolnou desku po jedenapadesát let starém, psychedelicky laděném debutu „Picturesque Matchstickable Messages From The Status Quo“ a novinku „Backbone“, ty rozdíly tam zas tak velké nejsou…
Status Quo přežili svou vlastní smrt. Když o vánocích 2016 zemřel, kytarista Rick Parfitt, zásadní člen, který do kapely přišel už v roce 1967 a spolu s frontmanem Francisem Rossim vytvořil nezaměnitelnou dvojici, jakési poznávací znamení Status Quo, začalo se zhusta diskutovat o konci této legendy. Nebylo by se co divit, členům kapely je už přes sedmdesát, mají na scéně odkouceno jako málokdo a po třiceti deskách by rozhodně nebyla ostuda přijmout rozhodnutí o odchodu do důchodu. Rossiho však jako kdyby smrt dlouholetého parťáka natolik vzpružila, že do řad kapely angažoval teprve třicetiletého Ira Richieho Maloneho a vydal se znovu na tažení. A snad ne poslední…
U „Backbone“ stačí zmínit, že tahle deska vyšla a v podstatě víte všechno. Otázka, jak tohle album zní, je naprosto zbytečná. Jakpak asi tak může znít? Samozřejmě jako nejryzejší Status Quo. Kdo by čekal něco jiného, musí být označen za čirého blázna. Dřevní rock n`roll, prosycený silným odérem boogie a řádně vytvrzeným spodkem nepředělala hardrocková exploze začátku sedmdesátých let, nesmetla jej punková vlna na konci téže dekády, neodfoukla ji metalová vichřice osmdesátých let a když pak grunge na scéně udělal pořádný poprask, Status Quo se tomu už smáli. Za dlouhá léta mají svou pevnou fanouškovskou základnu (dnes samozřejmě složenou hlavně z chlápků středního věku nebo důchodců) a přesně pro ně tvoří svá alba. Tahle kapela se nikdy nedala zvyklat a tak už tomu pochopitelně zůstane. A čert vem řeči o tom, že se jedná „jen“ o lepší Katapult…
Nad „Backbone“ mohly viset dvě otázky. A to, jak Rossi poradí bez svého životního parťáka Parfitta a zda se podaří ve Status Quo udržet energii, která byla vždy pro tuhle kapelu nadmíru důležitá. V obou věcech ale Status Quo model 2019 obstáli se ctí. Parfitt na desce sice chybí, ale spíše jen pocitově, protože mladík Malone jej nahradil velmi obstojně. A o tom, jak je to s tou energií, dá odpověď hned první poslech. Sice se album s otvírákem „Waiting For A Woman“ rozjíždí trošku toporně, ale není to zas tak, že byste už Status posílali do domova důchodců. Velmi důležité je, že album skladbu po skladbě graduje.
Když tuhle desku posloucháte, jako byste měli pocit, že jedete skrz celou kariéru kapely (samozřejmě vyjma zmíněných psychedelických začátků). „Liberty Lane“ vás takřka uhrane sedmdesátkovou atmosférou, při níž bude pamětník muset skoro zamáčknout slzu a nebude to jen vzpomínkou na dávno ztracené mládí. „I Wanna Run Away With You“ posluchače posune v historii ještě dál, protože v případě tohoto kousku jde o klasický rock n`roll, který by bylo možné napsat už v padesátých letech, v době kdy se z vojny vracel Elvis Presley. „Falling Off The World“ má zase v sobě ducha harmonií šedesátých let a typicky statusovskou hravou atmosféru. Nejlepším kouskem ale zůstává „Get Out Off My Head“, která se sice rozjede jako klasicky přitvrzený rock n`rollový kvapík, ale právě do této skladby Rossi a spol. vložili ty nejlepší melodie, jakých jsou v současné době schopni. Tahle věc by tak mohla na koncertech konkurovat jejich největším hitům. Navíc sám Rossi, i přes svůj věk (a vzhledem k tomu, jak to válčí jeho leckteří stejně staří kolegové) podává nejen v této skladbě, ale i na celé desce skutečně dobrý výkon, ve které letopočet v jeho občance není vůbec znát.
Status Quo vydali tuhle desku z radosti, protože právě oni nikomu nic dokazovat nemusí. Bylo by jednoduché „Backbone“ smést ze stolu s tím, že nic nového nenabízí a byla by to pravda. Ovšem bylo by to docela nespravdlivé, protože nový materiál rozhodně není špatný a nebude dělat jménu kapely ostudu.
|
