Zapomeňte na Borknagar jako na blackmetalovou kapelu, která před více než dvaceti lety strašila svým bezejmenným debutem. Od čistého blacku (pokud jej tedy kdy hrála) sice uhnula docela brzy a do své hudby implantovala řadu různých vlivů od progresivního rocku až po folk, ale přece jen ten základ v pekelném metalu byl v jejich tvorbě slyšitelný. Že má tahle kapela obrovský potenciál, který vysoce převyšuje teritorium, kde se pohybují například Mayhem nebo Darkthrone, bylo jasné už od skvělého díla "Epic", které představilo jejich civilnější tvář a bylo výchozím bodem pro alba příští. Na těch Borknagar zráli jako víno.
Letos se s kapelou (údajně z osobních důvodů) rozloučil zpěvák Vintersorg, který v ní působil dlouhých devatenáct let. Fanoušci lomili rukama, kritika už se chystala kapelu pohřbívat, protože Vintersorgův projev se stal v minulosti synonymem změn, které kapelu vyvedly z blackového hájemství a udělali z ní velice svébytnou formaci. Borknagar ale nastalou situaci vyřešili šalamounsky. Na místo hlavního pěvce se postavil dosavadní basista a doprovodný zpěvák ICS Vortex, kterému sekunduje klávesista Lars A. Nedland. Tahle personální rošáda musela Borknagar poznamenat a bylo otázkou, jak se s ní kapela popasuje na novém albu.
Ano, Borknagar se na něm změnili, i když ne až tak dramaticky, jak by se čekalo. Neopouští svůj progresivní styl, ale stále více se vzdalují svým blackmetalovým kořenům. Tento styl už je na "True North" v absolutní menšině, převažují klenutější, skoro až hardrockové melodie, kde je důraz pokládán na čistý vokál obou zpěváků. Už úvodní "Thunderous", kde Vortex připomene svým hlasem Geoffa Tatea (bývalého člena Queensrÿche), jedou Borknagar v kolejích progresivního rocku, který zavání retrem sedmdesátých let a jejich minulost připomene spíše mrazivá atmosféra. Ta dominuje i pravděpodobně největšímu hitu alba "Up North", jehož nástup s využitím hammondek připomene "Easy Livin`" od Uriah Heep a kde Vortex podává skvělý vokální výkon.
Black metal Borknagar pořád ještě nezapomněli, jak dokazují v "The Fire Still Burns" nebo v "Mount Rapture", kde se ke slovu dostane klasický blackový krákor, ale po stránce hudební se rozhodně o žádné vzývání pekla nejedná. A to dokonce ani v nejtvrdších položkách kolekce "Into The White" a "Tidal", kde tvrdé pasáže střídají jemnější a vytváří tak skoro až čarokrásný kontrast. V něm stojí i baladická "Wild Father`s Heart", která spolu s "Voices" představuje právě onu civilnější tvář kapely.
Pro Borknagar může být rok 2019 rokem Nula. Dokázali, že se obejdou bez hlavního zpěváka a přitom svým fanouškům předkládají možná nejpůsobivější kolekci své kariéry. Jistě, jejich předchozí alba jsou ceněna a především "Epic" či poslední dvě desky "Urd" a "Winter Thrice" si držely hodně vysokou úroveň. Té dosahuje i "True North" a na určitých místech jde ještě dál. Borknagar se nebokí experimentů a je slyšet, že překračování žánrů se stává jejich čím dál větším koníčkem.
|
