Tentokrát to Mňáze trvalo tři roky, než dala dohromady novou desku. U kapely, která funguje už třicet let to není zas taková doba, obzvlášť, když si uvědomíme, že všechen svůj výraz tahle sympatická moravská kapela definovala hned po revoluci. To vypálila svůj skvělý hit "Hodinový hotel", v němž zúročila všechny undergroundové zkušenosti osmdesátých let. Právě s ním si Mňága určila styl, kterým se prezentuje dodnes. Nemá žádné žánrové, ale ani kvalitativní výchylky. Proto také jsou její novější desky srovnatelné s těmi prvotními, na které fanoušci dodnes nedají dopustit.
I alba z tohoto tisíciletí, zejména "Nic složitýho", "Dutý ale free" a poslední "Třínohý pes" si držely úroveň hodně vysoko a dokládaly, že Mňága a Žďorp je skutečný úkaz na české scéně. Je sice řazena do alternativního rocku, ale všechno je trochu složitější. Mňága má natolik specifický styl, který nelze až tak úplně zaškatulkovat, ale vždycky, když začne hrát jejich skladba, ihned poznáte, o koho jde. Nic se na tom nemění ani na novince "Třecí plochy", přestože je od "Třínohého psa" trochu odlišná. Na minulé desce kapela trochu sešlápla pedál tvrdosti, když skladby "Znali se sotva hodinu" a "Na krku mám závaží pár" měly v sobě tak naostřené kytary, že staří příznivci trochu zpozorněli. Bude tohle nová cesta kapely?
Odpověď je zcela negativní. Leccos naznačuje otvírák "Je to nejistý", což je coververze od pražských funky pošuků J.A.R., který otvírá desku trochu netradičním, uvolněným způsobem. Není sice pro celou kolekci směrodatná, ale Mňága ukazuje, že přitvrzování soundu je konec. "Třecí plochy" jdou trochu jiným směrem než "Třínohý pes", který sázel spíše na živelnost a energii. Novinka je více komorní záležitostí, čímž samozřejmě nemůže být řečeno, že by se Mňága nějak zvlášť změnila. Jsou tu klasické hity kapely, které se rozhodně stanou dalšími stálicemi koncertního programu (i když genialita skladeb "Nejlíp jim bylo" nebo "Ve 4 ráno" tu zase není tak okatá), jako "Kanárci v klecích", "Kdo čím chce být" (ovšem s podivným úvodem) nebo "Barevný směrovky do zítra".
Právě v nich lze spatřovat vrchol desky, přestože podařených skladeb je tu samozřejmě mnohem více. Povedla se zmíněná coververze od J.A.R. "Je to nejistý", velmi dobře vyzní i "Žádnej strach" nebo "Vteřiny věčnosti", kde kapela znovu ukazuje, proč má na tuzemské scéně tak výsadní postavení. Melacholičtější a nostalgičtější polohu zde prezentuje sentimentální "Atakdál", ohlédnutí se za šedesátými a sedmdesátými lety, které je v protikladu k tvrdším kouskům "Lásko lásko" a "Třísky", jež však patří mezi ty slabší věci nahrávky. Stejně jako zbytečný druhý cover "Sonet" od Vladimíra Veita, který si zcela minul účinkem a závěrečná "Svítáníčko", která svou rozjuchanou varietní atmosférou nezapadá do celého konceptu desky, ani do tvorby Mňágy komplexně.
Když se ale na novinku podíváme jako na celek, je nutné uznat, že je to opět velmi povedené deska této sympatické formace z Valmezu. Je to sice jen další deska do řady (což si fanoušci asi přáli), ale to je naprosto v pořádku, protože splňuje všechna kritéria, které se od ní očekávaly. Je tu opět pár stěžejních hitů, které Mňága prostě umí, je tu i několik skladeb, bez kterých by se posluchač určitě obešel. Ale je rozhodně dobře, že tahle deska vyšla, kdyby totiž Mňága přestala točit, nebo nedejbože existoval, byla by po ní na české scéně veliká díra.
|
