Jednou z typických vlastností bochumských Dawn Of Destiny je jakási vnitřní neuspořádanost a neposednost, která vede k tomu, že se kapela v rámci svých alb dostává do hodně kontrastních poloh, nedrží se nějaké konstantní linie a posluchači tak může připravit nejedno překvapení. A ačkoliv se na předchozích albech Dawn Of Destiny v tomto ohledu nijak zásadně nekrotili, přece jen se jim dařilo udržet se v intencích poměrně rozumně vstřebatelného a přijatelného víru nálad a nápadů. U sedmého alba „Beast Inside“, které se z dosavadních počinů klubalo na svět nejdelší dobu (hlavní skladatel Jens Faber si v mezičase odskočil k osobnímu projektu Exos), však jako kdyby se prošli kolem bludného kořene, který je v poměrně vydatném počtu skladeb nasměroval do vlastní pasti. I přes to, že můžou znovu stavět na chytlavých refrénech, dramatičnosti, civilně přirozeném a přitažlivém vokálu Jeanette Scherff, ve své rozmanitosti se dopracovali do stavu, kdy se „Beast Inside“ (s tradičním koncepčním příběhem, který titul alba ovlivnil zjevně víc, než samotná hudební náplň, žádné intenzivní vypouštění vnitřních bestií se od poměrně pohodových Dawn Of Destiny čekat nedá) stává přehlídkou dílčích dobrých nápadů, nikoliv silných a kompaktních skladeb.
Někdy je to kontrastní mužský hlas (a jedno, jestli čistý nebo chropot), někdy je to radikální změna nálady, někdy je to vykopnutí z tempa, co u kousků jako je melancholičtější drama „It`s My Fate“, hutnější „Looking For Hero“ s kapkou vokálního jedu a silným nadýchaným refrénem, či v akční „If We Close Our Eyes“ (a dalo by se pokračovat) poměrně necitlivě boří nenuceně budovanou atmosféru. A přitom, jak ukáže třeba hutnější „Fight Your Inner Deamons“, ve které sice na chvilkový náladový posun taky dojde, ale ten je natolik přirozený a nenásilný, aby byl ku prospěchu věci, nemusí se Dawn Of Destiny nějak razantně omezovat ve své pestrobarevnosti a přitom nabídnou chytlavou a zapamatovatelnou skladbu.
Je to paradox – dobrých nápadů se na desce „Beast Inside“ najde celá hromada, ale naskočit na nějakou mohutnější vlnu, po které se příjemně sklouznete a která vám v hlavě bude znít ještě dlouho po skončení desky, to se moc neděje. Tradiční stav, kdy do každé skladby Dawn Of Destiny dostane motiv, který přitáhne pozornost, trvá. Tradiční stav, kdy se Dawn Of Destiny snaží o variabilitu, sílí. A výsledkem je příjemně poslouchatelné a přesto poněkud rozpolcené album, které ne a ne zůstat v hlavě jako jeden celek.
|
