Na konci sedmdesátých let nebylo v Americe žhavější a energičtější kapely než Van Halen. Se svým debutem dokázala kapela píchnout životadárnou injekci hard rocku, stylu, o němž se mluvilo jako o přežitém a mrtvém. Vždyť se podívejme na to, jak celá scéna vypadala. Vedoucí úlohu stále plnili Kiss, ovšem ti se zmítali ve vlastních problémech, byl je nucen opustit bubeník Peter Criss a kvůli alkoholu a drogám jejich aktivity brzdil i Ace Frehley. Kapela navíc měkla a začala inklinovat k disko proudu. Podobně na tom byli i Aerosmith, kteří se utápěli v drastických drogových koktejlech. Úspěšní byli Cheap Trick, ovšem to spíše jen na bázi singlů. Největší úspěch slavili AOR kapely Foreigner a Journey, kde se ovšem nedalo mluvit o kytarové dravosti a tvrdosti. Van Halen byli proto pro hardrockové fanoušky požehnáním, se kterým se mohli opět skutečně ztotožnit a najít si v Rothovi a Eddiem Van Halenovi nové hvězdy.
Eddie zdatně plnil funkci kytarového hrdiny, při jehož sólech se tajil dech a který dokázal ohromit tak tvrdými riffy plnými energie, že to do té doby nebylo ke slyšení. Roth zase sloužil jako předobraz celému hairmetalovému hnutí, které vypuklo v Kalifornii o pár let později. Za rohem sice už číhali Mötley Crüe, Ratt či Quiet Riot, ale jejich síla byla v porovnání s Van Halen ještě mizivá. Hvězda čtveřice z Pasadeny strmě stoupala, když obrážela Spojené státy s programem k prvnímu albu a za sebou nechávala udivené tváře (v případě Eddieho) a roztoužené dívky (v případě Davida Lee Rotha). Warner Bros si mnuli ruce nad tím, jak dobrý obchod s touto kapelou udělali, protože album stoupalo po žebříčku Billboardu a jeho náklad se už počítal v milionech. Bylo třeba kout železo, dokud bylo žhavé...
Ještě v roce 1978 putovala kapela znovu do studia s producentem Tedem Templemanem, aby zúročila umělecký přetlak, jenž v sobě měla už od poloviny sedmdesátých let, kdy se pokoušela o první nahrávací frekvence s Genem Simmonsem. Z té doby také pocházejí některé skladby, které se kapela rozhodla nasadit na své další album, pojmenované lakonicky "Van Halen II". Bylo s podivem, že před vydáním alba nevypustila kapela do světa žádný singl, ale když v březnu 1979 deska vyšla, nedalo se mluvit o tom, že by obsahovala slabý nebo výplňový materiál. Právě naopak. Dokázala znovu udivit třaskavou kolekcí a přestože neměla vyloženou bombu jako "Ain`t Talkin` `bout Love", dokázala znovu strhnout posluchačovu pozornost a nabídnout vyrovnanou sbírku deseti skladeb.
Z nich ční samozřejmě největší hit alba "Dance The Night Away", který zaujme hlavně zpěvným refrénem, předurčeným ke komerčnímu úspěchu a potenciálem zalíbit se i mnohem rezervovanějším fanouškům Foreigner, Journey nebo REO Speedwagon. Podobně jako debutové album startuje i dvojka vcelku nenápadně, coververzí "You`re No Good", což je rhythm n`bluesová věc zpěvačky Dee Dee Warwick z roku 1963, které však Van Halen vtiskli svůj osobitý styl. Po ní a zmíněné "Dance The Night Away" se opět začne rozjíždět přímočará párty v podobě "Somebody Get Me A Doctor" nebo "Bottoms Up!". Energie vydrží i přes "Outta Love Again", aby pak kapela odpálila další bombu "Light Up The Sky". Ta se sice hitem nikdy nestala, ovšem může působit jako jeden z nejlepších utajených tipů diskografie této formace.
Eddie tentokrát jako důlaz svého umění nasadil "Spanish Fly", která sice nerozpoutává kytarové peklo, ukazuje však jeho brilantní hru na akustické nástroje. Hned na to ale Van Halen naservírují opět výbornou "D.O.A.", kde je důležitý Rothův hlas, který v refrénu střídá vysoké i nízké polohy. "Women In Love..." naproti tomu nabídne méně výrazné motivy a je skladbou, která ve zkoušce časem až tak dobře neobstála. Trochu lépe na tom je závěrečná "Beautiful Girls", na kterou kapela (díky její párty atmosféře) vsadila jako na jeden ze singlů, ovšem zde se docela minula účinkem. Přesto se jedná o kvalitní skladbu, jež má své nezastupitelné místo v historii kapely.
"Van Halen II" sice působí trochu slabším dojmem než jednička, ale i tak je to velice silná kolekce, která kromě "Dance The Night Away" nemá vyloženě hitová místa, ale proto o ní nelze mluvit jako o méně kvalitní. Je více sevřenější,, producentsky opět dotažená a možná o něco tvrdší než její předchůdce. Pokud bychom sestavovali žebříček těch nejlepších alb z diskografie Van Halen, bude dvojka rozhodně v té první polovině a to je, vzhledem k tomu, jaký byl debut a co ještě mělo přijít, určitě lichotivé tvrzení. Úspěch se pochopitelně opět dostavil a výsledkem bylo, že platinové ocenění na sebe nenechalo dlouho čekat. Van Halen stále rostli...
|
