"Diver Down" fanoušky na chvilku zasytilo, vydavatelskou firmu uspokojilo, neboť zaznamenalo vyšší prodej než "Fair Warning", ale kapela z něho byla rozpačitá. "Byla to zbytečná deska," svěřil se po delší době Alex Van Halen, "měli jsme počkat minimálně rok a pak nahrát "1984". Ovšem ani s "Diver Down" se o žádném ústupu z pozic nedá mluvit, veškeré koncerty propagační šňůry byly plné a kritika byla kapele stále nakloněna, i když ta stále častěji citovala stejný model, který se už začínal kolovrátkově opakovat. Samotným muzikantům muselo být jasné, že dřív nebo později přijde tímto stylem pád z výšin, který mohl být hodně tvrdý.
Přišlo však hostování Eddieho Van Halena na albu "Thriller" Michaela Jacksona a jeho prvním experimenty s kytarovým syntezátorem, kterému v té době úplně propadl. Když představil své nové možnosti producentovi Tedu Templemanovi, začala se rodit nová tvář kapely, která jí vynesla do takových výšin, že se o tom muzikantům v časech "Fair Warning" a "Diver Down" ani nezdálo. Eddie si navíc postavil vlastní nahrávací studio 5150 Studios, kam postupně během léta 1983 napochodovala celá kapela. Deska vznikala ve vcelku uvolněné atmosféře, sice docházelo k menším třenicím mezi egocentrickým Rothem a zbytkem kapely, ale zatím to nebylo nic, co by ohrožovalo tvůrčí proces. A tři dny před Vánocemi 1983 vybuchla bomba...
Ten den totiž vyšel pilotní singl z chystaného alba, skladba "Jump". Bylo jasné, že tentokrát má svět co dočinění s jinými Van Halen, než na jaké byl zvyklý. "Jump" totiž nestartuje žádná kytarová exhibice nebo hromový riff, ale právě zvuk Eddieho kytarového syntezátoru, který rozehraje ústřední melodii, jež se během několika dní, kdy skladba rotovala v rádiích a na MTV od nevidím do nevidím, stala naprostou klasikou. Prostřednictvím "Jump" dali Van Halen světu jasně na srozuměnou, že tentokrát jsou definitivně zpátky a silnější než kdy předtím. Přestože ubrali svých instrumentálních perliček a vyhrávek, nabrali na hitovosti, jejich sound se pročistil, zbavil trochu trapných halekaček a rádoby rozjetých párty songů a stal se civilizovanějším a přístupnějším pro širší masy.
Samotná deska, kterou uvozuje příjemné (opět) syntezátorové intro "1984", pak vyšla na konci ledna a hned ukázala, že nebude albem jednoho hitu. Přestože "Jump" je nejviditelnější a nejznámější věcí celé kolekce, vydařených skladeb, které se posléze staly hity, je zde mnohem, mnohem více - stadionová, zemitě hardrocková "Panama", Rothova další exhibice podobná "I`m The One" z debutu, pojmenovaná "Hot For Teacher", jenž je vedena ve strhujícím tempu nebo dvě až nečekaně vyspělé věci "I`ll Wait" a "House Of Pain". Obě sice stojí trochu ve stínu tří zmíněných monolitů, ovšem jedná se (zejména v případě první jmenované) o jedny z nejlepších skladeb, které Van Halen ve svém prvním období složili. Zbylé tři skladby "Top Jimmy", "Drop Dead Legs" a "Girls Gone Bad" se mohou jevit jako méně výrazné (což je nakonec v případě prvních dvou i pravda), ovšem i ony zde mají své místo a bez nich by tahle přelomová deska kapely nebyla úplná.
To, že následné turné bylo dosud největší v historii kapely asi není třeba zmiňovat. Van Halen se v srpnu 1984 přemístili i na starý kontinent, aby v britském Donnigtonu odehráli nezapomenutelné vystoupení na festivalu Monsters Of Rock, které se ale ukázalo být posledním představením Davida Lee Rotha v rámci kapely na evropském území. V tu dobu bylo v kapele už dusno. Rothovy hvězdné manýry, které úspěch singlu "Jump" ještě znásobily, lezly bratrům Van Halenovým na nervy čím dál více a Roth sám pak vyčítal Eddiemu jeho účast na Jacksonově "Thrilleru".
Situace se na začátku roku 1985 už zdála být neudržitelnou a tiskem prolétla zpráva, že David Lee Roth už není členem Van Halen. Ta způsobila v rockových kruzích obrovský poprask, protože Van Halen se právě nacházeli na svém komerčním i uměleckém vrcholu a tento rozkol jim mohl zlomit vaz. Roth sebejistě vykřikoval, že ho kapela svazovala a že teď teprve všem ukáže, co je v něm, zbytek spíše mumlal o tom, že Rotha museli vyhodit kvůli jeho nesnášenlivé povaze. Čekalo se, co bude dál. První výpad provedl Roth, když ještě v roce 1985 vydal EP "Crazy From The Heat", které se neslo na vlnách popového jazz rocku, ovšem díky hitům "Just A Gigolo" a "Calfornia Girls" (coververze od Beach Boys) zaznamenalo veliký úspěch. V něm Roth pokračoval i v dalším roce, když pustil do světa právoplatný debut "Eat`Em And Smile", který už byl třeskutě hardrockový, na kytaru na něm hrál Steve Vai a na basu budoucí hráč Mr. Big Billy Sheehan. Čekalo se tedy na to, co se ozve z tábora Van Halen...
|
