Pokud budeme pátrat po kořenech svébytné a bezesporu jedinečné dánské party Mercyful Fate, musíme se vrátit až do dob metalového pravěku, na konec sedmdesátých let. V Dánsku v té době neexistovala žádná oficiální rocková scéna, média tehdy ovládala vlna diska a vlastně ani nebylo na co navazovat, protože žádná pořádná hardrocková parta, která by náležela ke zlatému období tohoto stylu, tedy k začátku sedmdesátých let, tam nepůsobila. Ovšem v undergroundu to vřelo. V kodaňských garážích a sklepích v té době hrála už řada mladých muzikantů, kteří buď čerpali z klasického hard rocku nebo se orientovali na tehdy módní punkovou vlnu. A právě z těchto dvou nesourodých stylů se začali klubat Mercyful Fate...
V roce, kdy celá heavymetalová scéna explodovala na britských ostrovech nesmírnou silou klenotu "British Steel" od Judas Priest a debutu Iron Maiden, Diamond Head či Def Leppard, se stalo, že se spojily dvě kapely hrající na kodaňském předměstí, poté co se zpěvák Kim Bendix Petersen, do té doby frontman hardrockových Black Rose, přidal k punkovým výrostkům Brats. Účel v tom byl jasný. Milovníkovi Deep Purple Petersenovi, učarovala hra jistého Reného Krolmarka, o kterém si vždy myslel, že má na to hrát mnohem víc než přízemní punk, jenž Brats předvedli na své desce "1980". Když Petersen přišel do zkušebny Brats, se začaly sbíhat nitky vedoucí k Mercyful Fate. Pod Petersenovým vlivem Brats konvertovali k heavy metalu, ovšem jejich kariéra byla pak už velmi krátká.
Petersen a Krolmark však nehodlali nově nabitou energii a inspiraci zahodit. Pokračovali ve společném hraní, ke kterému přizvali ještě kytaristu Michaela Dennera, jenž se v minulosti rovněž otřel o Brats. A právě v té době, v roce 1981, začíná vznikat něco nového, neotřelého a specifického. Krolmark si mění jméno na Hank Shermann, Petersen si už říká King Diamond a předkládá zbytku kapely svou filozofii, která toho má nemálo společného s okultismem a satanismem. To se nakonec stane prazákladem formace, kde základní trojici doplňuje basista Timi Hansen (krátce před ním zde hrál Ole Beich, pozdější zakládající člen Guns N`Roses, kde jej nahradil Duff McKagan) a bubeník Kim Ruzz.
8. listopadu 1982 pak vychází bezejmenné čtyřskladbové EP s klasickou skladbou "A Corpse Without Soul", které ihned vzbudí velkou pozornost. Kdo kdy slyšel někoho takhle zpívat? Co je to za texty? Je to jen metal nebo nějaká ďábelská hudba? Každopádně akcie Mercyful Fate ihned letí vzhůru raketovou rychlostí a začíná se o nich mluvit dokonce i v Americe, kde jejich věhlas šíří především krajan Lars Ulrich, jenž právě dává dohromady svou vlastní kapelu... Nabídky nahrávacích společností na sebe nenechají dlouho čekat. Kontrakt s kapelou podepisuje rychle se rozvíjející Roadrunner, agilní britská firmička Music For Nations a pro americký trh se kapela upisuje Megaforce, jenž vede obrovský nadšenec Johnny Zazula. Čeká se proto na plnohodnotný debut.
"Mellisa" s klasickým červenočerným obalem vylezla jako zlověstná mantra na trh 30. října 1983. To, jaký materiál obsahovala, zaskočilo nejednoho metalového fanouška, který byl do té doby zvyklý na vypulírovanost Judas Priest a ušlechtilost Iron Maiden. Tohle bylo úplně něco jiného. Základ samozřejmě pořád leží u klasického heavy metalu, ale vše je hrané trochu extrémnějším směrem (přesto na řeči o Mercyful Fate jako o blackmetalové kapele rychle zapomeňte), kde nejsou zapírány inspirace u Black Sabbath nebo částečně i Venom, ale vše je ještě ďábelštější a chorobnější. Samozřejmě největší podíl na tom má Diamondův projev, kde můžete zaslechnout nelidsky vysoký jekot, následný sjezd až někam k murmuru a ďábelské chechtání, které všemu dodává hrůzostrašnou atmosféru.
Debutová deska ještě není nejpečlivěji skladatelsky vypilovaná (i když kytarová práce Shermanna a Dennera patří už mezi klasiku), což můžeme slyšet ve slabších věcech "Into The Coven" (se zbytečným intrem) a "At The Sound Of Demon Bell", ovšem jinak "Mellisa" obsahuje jednu klasiku za druhou. Už jen nástup v podobě dvojice "Evil" a "Curse Of The Pharaohs" patří dnes mezi heavymetalovou klasiku z největších a jedenáctiminutová "Satan`s Fall" pak ohromí svou propracovaností, v níž můžete slyšet klasický metal střihu Nové vlny britského heavy metalu, který se zde mísí s hypnotickým zpomalením z nejlepších dob Black Sabbath. Své místo zde má i cválavá "Black Funeral" o které díky její melodičnosti můžeme mluvit jako o největším "hitu" alba a zejména závěrečná titulní věc, kterou uvede podmanivá (i když zneklidňující) kytara s krásným sólem, na jehož pozadí Diamond rozvíjí svůj příběh o staré čarodějnici. To už má husí kůži i nejotrlejší jedinec...
Dopad "Mellisy" na metalovou scénu byl v té době drtivý. Pokud byli zanejvětší extrém považováni Venom, Mercyful Fate nasadili úplně jinou úroveň. I když měli v budoucnu přijít s ještě vytříbenějším materiálem, "Melissu" jako základ tvorby citovali pozdější velikáni, ať už to byli Slayer, Bathory, Celtic Frost nebo celá nechvalně proslulá blackmetalová scéna z Norska. O vlivu této desky svědčí fakt, že ji časopis Rolling Stone v roce 2017 pasoval v žebříčku sta nejlepších metalových alb všech dob na sedmnáctou pozici. Zdálo se, že kapelu čeká velká budoucnost...
|
