Celých devatenáct let od sebe dělí předposlední desku této švédské senzace devadesátých let a její novinku "Zero". Devatenáct let, které kapela, kdysi řazena k nadějím evropského metalu, ztratila naprosto zbytečně. Vše se tehdy zvrhlo při evropském turné ke třetí desce "Your Vision Was Never Mine To Share", která byla nejen nejméně podařená ze všech tří vydaných děl, ale skřípat to začalo i mezi ústřední dvojicí, frontmanem Patrikem Wirenem (v osmdesátých letech působil jako člen speed/thrashových Midas Touch) a kytaristou Örjanem Örnklooem. Vše vyústilo v to, že Wiren sebral koncertní členy Misery Loves Co. a s nimi si založil kapelu Alpha Safari. Ta však výraznějšího úspěchu nikdy nedosáhla. A volání po návratu Misery Loves Co. bylo stále silnější.
Není divu. Poprask, který kapela způsobila svým fenomenálním debutem z roku 1994, rozhodně nešlo jen tak přejít. Přišla na něm s výbušnou kolekcí jedenácti skladeb, které sice vycházely z metalu osmdesátých let, ale měly v sobě i tehdejší pachuť grunge a alternativního rocku, a to vše kapela postavila na pekelně naboosterovaný industrální spodek. V době, kdy Marilyn Manson ještě tápal jakým směrem se vydat a jeho zlom "Antichrist Superstar" byl v nedohlednu, a kdy ještě nikdo neznal "Demanufacture" od Fear Factory, byla tu tahle dvojice ze švédské Uppsaly, jenž ukázala, že i industriální hudba se dá hrát přitažlivě, s úctou ke kořenům a hitově. Dvojka "Not Like Them" sice už neměla takový dopad, ale přinášela srovnatelně kvalitní materiál. Zmíněné třetí album "Your Vision Was Never Mine To Share" sice mohlo demonstrovat únavu materiál, ale ještě než se stačil tento trend skutečně projevit, bylo po všem.
Ticho mezi Wirenem a Örnklooeem trvalo do roku 2016. Tehdy se jméno Misery Loves Co. objevilo mezi koncertními kapelami a bylo jasné, že se schyluje k velkému návratu. Ten ovšem není mediálně příliš protežovaný. Že by doba Misery Loves Co. skončila? Že by byly zapomenuty staré desky a kapela si bude muset svou pozici budovat znovu? Napovídal by tomu i název alba "Zero", tedy "Nula". Ano, Misery Loves Co. jsou teď v bodu nula a jen čas ukáže, jak si s novým startem poradí. Novinková kolekce je ale směřuje tím nejlepším směrem.
"Zero" je výborná deska, která shrnuje celou podstatu Misery Loves Co. Sice se kapela za devatenáct let mlčení nikam neposunula, pokud se nebudeme bavit o posunu zvukovém, který je samozřejmostí, ale nabízí to, nač byli fanoušci zvyklí a za co kapelu kdysi tak milovali. Staví opět na industrálním podkladu, vše je ale vyčištěné a Wiren s Örnklooem kladou důraz na skladbu jako takovou. Umí totiž napsat výborné zapamatovatelné melodie, které by mohly mít i stadionový potenciál, ale nezapomínají ani na patřičnou dávku tvrdosti. Jsou takřka zbaveny sabbathovského vlivu, který z nich byl v začátcích cítit, a sázejí spíše na kompozici jako takovou.
Když totiž vezmeme melodii skladeb jako "Would You?", kterou Misery Loves Co. představili už v roce 2017 nebo úvodní "Suburban Breakdown" a odmyslíme si všudypřítomný industriální lomoz, dostaneme klasický rockový hit, jež má hitparádové ambice. K dokonalosti tento trend kapela dotahuje v nejlepší kompozici desky "Dead Streets", která dokázala najít ideální rovnováhu mezi tvrdostí, svižným tempem a hitovostí. Na druhé straně spektra pak stojí titulní "Zero", kde kapela klade důraz na groove, hutný sound a útočný refrén, což byla v minulosti její největší deviza. Jediným přehmatem alba se tak jeví coververze od Garbage "Only Happen When It Rains", která sice z kontextu desky nijak nevybočuje, ale její celková nálada se k dnešním Misery Loves Co. až tak moc nehodí.
Comeback se Misery Loves Co. povedl. Kuloárová šeptanda mluvila o tom, že Wiren s Örnklooem, nově posíleni o dalšího kytaristu Michaela Hahneho (působil v kapele v jejích začátcích a před debutovým albem zmizel), jsou ve výborné koncertní formě. Ta se nakonec přenesla i do drážek desky a proto lze považovat jejich návrat za jednu z velmi pozitivních událostí tohoto roku.
|
