Na začátku devadesátých let album King Diamonda "The Eye" (i přes svou nespornou kvalitu) sklízelo recenze, na které nebyl tento umělec zrovna zvyklý. Poprvé za jeho kariéru se kritika obrátila proti němu a všeobecně se měnící vkus znechutil Diamonda natolik, že rázem byla otázka budoucnosti jeho kapely velice aktuální. Ne že by byli Mercyful Fate tentokrát v kurzu, spíše se na ně zapomínalo, ale byl zde jeden člověk, který stál na vrcholu hudební scény a neustále připomínal vliv a dopad dánské legendy. Tím hudebníkem byl bubeník Metallicy a rovněž dánský rodák Lars Ulrich, který i v době, kdy Metallica žala jeden úspěch za druhým s Černým albem, nezapomněl zdůrazňovat význam Mercyful Fate na jeho tvorbu.
Zlomový se proto stal rok 1992. Přestože King Diamond nechtěl o spojení se Shermannem před pár lety ani slyšet, tentokrát byl kooperaci nakloněn. Shermann, který v mezičase působil v kapele Fate, která byla fanoušky Mercyful Fate pro svůj příklon k mainstreamovému hard rocku vysmívána, na podobnou příležitost čekal v povzdálí. Stejně tak Michael Denner a Timi Hansen, kteří po rozchodu s Diamondem před pěti lety žádnou zásadní stopu v hudbě neudělali. Bubeník Kim Ruzz zmizel navždy v propadlišti dějin a po vydání zmatené comebackové kompilace "Return Of The Vampire" jej nahradil Morten Nielsen. Ten naskočil na začátku roku, právě v době, kdy se obnovená kapela chystala do studia, aby nahrála návratové album "In The Shadows".
Tentokrát se nahrávalo v Dallasu, kam se z rodného Dánska odstěhoval King Diamond. Bylo jasné, že je to on, kdo má otěže vracející se kapely pevně v ruce a že Shermann může zapomenout na výhradní autorství, na které byl zvyklý v začátcích. Byl to právě Diamond, který přišel se třemi stěžejními skladbami, úvodní hitovkou "Egypt", (skoro)titulní "Shadows", která jako kdyby chtěla koketovat s jemnějšími rockovými odvětvími, ovšem její tvrdost zde naplňují sekané riffy Shermanna a Dennera a se závěrečnou "Is That You, Mellisa?", která jako kdyby chtěla připomínat to, odkud kapela vzešla.
Ovšem "In The Shadows" nestojí na těchto třech věcech. Celá kolekce je velice silná a kdyby vyšla hned po "Don`t Break The Oath", mohla se spolu s ní zařadit do zlaté pokladnice heavy metalu osmdesátých let. Není tak progresivně laděná, je vedena trochu více přímočaře, ovšem Shermann ani tentokrát nezapomněl na kompozice složitějšího typu. Ty zde zastupuje zejména bezmála devítiminutová "The Old Oak", která se vrací do dob minulé desky. I dvě další Shermannovy věci "The Bell Witch" a "Legend Of The Headless Rider" nejvíce připomínají kořeny kapely, kdežto Diamondovy skladby jsou více rafinované, poučená letopočtem, který se tehdy psal.
Svůj prostor dostal i Michael Denner, jehož "The Gruesome Time", zdobená až orientálními motivy, rovněž patří k tomu nejlepšímu, co "In The Shadiows" nabízí. Povedla se i na první poslech nenápadná instrumentálka "Room Of Golden Air", kde Denner předvedl, že byl neprávem řazen do pozice druhého kytaristy. Zajímavá je i bonusová skladba "Return Of The Vampire... 1993", ne pro svou bůhvíjakou výjimečnou kompoziční vyspělost, ale tím, že Nielsena pro tuto věc na bubenické stoličce zaskočil Lars Ulrich. Tedy ten, kvůli kterému vlastně celý reunion vznikl. Kruh se tedy uzavřel...
King Diamond byl po studené sprše, kterou dostal s "The Eye", jako pokropený živou vodou. "In The Shadows" totiž vrátilo jméno Mercyful Fate do hry v plné parádě a byl to jeden z comebacků, o kterém se ve své době mluvilo jako o tom nejdůležitějším. Z hlediska klasického metalu (pokud tedy můžeme v souvislosti s Mercyful Fate o tom takhle mluvit), se rozhodně jednalo o událost roku. A pro kapelu samotnou? Pro ni znamená "In The Shadows" jednu z nejdůležitějších desek kariéry. Ovšem všechno nebylo tak jednoznačné, jak se mohlo v létě roku 1993 zdát...
|
