Nová doba zjevně sympatické hospodské kapele Cold Chisel svědčí. Nejenže dokázala znovu najít společnou řeč ve skoro klasické sestavě, kde zesnulého bubeníka Stevea Preswitche nahradil v roce 2011 Charlie Drayton, ale hlavně jejich comeback trvá už skoro celou desetiletku a během něho kapela vydává už třetí studiovou desku. Sice nová éra nebude už nikdy tak úspěšná a směrodatná, jako ta z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, kdy pětice jejich alb (zejména pak počin "East" z roku 1980) žala obrovské úspěchy nejen v domovské Austrálii a dokonce i lehce zabodovala i v Americe. Tím ale není řečeno, že by Cold Chisel vydávali alba horší kvality.
Už jsou to sice pánové v letech, ale stále má jejich hudba svou váhu. To ukázaly nejenom oba předchozí počiny "No Plans" a "The Perfect Crime", ale kvalita neklesá ani na novince "Blood Moon". Pokud jste tedy s nimi naladěni na stejnou vlnu a neočekáváte nějaký progres či stylové veletoče. Na to Cold Chisel nebyli zavedeni ani v době, kdy je poháněl mladý duch a chuť experimentovat byla větší. I na novince totiž jedou ve starých vyjetých kolejích, kde je důležitý hardrockový základ, na nějž se roubují bluesové vlivy a vše je zabaleno do atmosféry zahulených putyk, pivního smradu a zpocených chlapů, nažhaveně čekajících na baru na vyjetí po místní krásce nebo na bitku s případným sokem.
Novinka, kterou opět producentsky ošetřil slovutný Kevin Shirley (Iron Maiden, Dream Theater, Journey, The Black Crowes, ...), působí oproti minulé desce trochu vzdušnějším dojmem, nabízí úspornější aranže a hudba nezní tak natlakovaně. To je její deviza, protože tak ještě více vynikne klasický rukopis kapely a cit pro melodie. Přestože úvodní "Getting The Band Together" zní ještě dost hardrockově, "Land Of Hope" už jede na vlně houpavého boogie, kde velice důležitou roli hraje barové piáno. Ke slovu se pomalu dostává bluesová složka, která může evokovat krajany AC/DC v éře s Bonem Scottem, ovšem Cold Chisel jsou trochu více načechraní a vypulírovaní, což je případ zejména skladby "I Hit The Wall".
Nejsilnější je kapela v poslední třetině desky, kam umístila suverénně nejlepší (položka s názvem "Drive" jistě promine) věci. Deska začne gradovat výtečnou "Buried Treasure", kterou sice uvede apokalyptický klavír (jako kdybyste poslouchali A Perfect Circle), ale Cold Chisel hned začnou nabírat na hitovosti. Hlavním prvkem je sice blues, ovšem kapela na něj roubuje až stadionové melodie. Tyto tendence gradují v "Accident Prone", která se tak směle může řadit k největším hitům alba, stejně jako "Someday", nabírající tempo, jež umí pohnout několikatisícovým davem. Závěrečná sentimentální "You Are So Beautiful" je pak jen třešničkou na dortu, která zakončuje vydařené dílo.
"Blood Moon" je možná ze všech postcomebackových desek nejvydařenější. Rozhodně se o ní dá mluvit jako o nejhitovější, ale pravděpodobně i jako o té, která obsahuje ty nejlepší skladby. I díky ní se o Cold Chisel znovu bude mluvit jako o stálici australské scény. Kapela sice nesleduje soudobé trendy a její muzika je ve své podstatě pevně usazena v sedmdesátých letech, ale i v tom je její velké kouzlo.
|
