Krátce po vydání "Into The Unknown" zmizel ze sestavy kytarista Michael Denner. Spekulovalo se o tom, že byl nespokojený s tím, že Diamond upřednostňuje znovu svou sólovou kariéru před Mercyful Fate, čemuž by nasvědčoval fakt, že pouhý měsíc po "Into The Unknown" vydal King další sólovku "The Graveyard". "Dovedu si představit, že bychom hráli koncerty, kde vystoupí Mercyful Fate a potom moje kapela," tvrdil tehdy zpěvák, čímž bylo jasně řečeno, kde leží jeho priority. Volba na uprázdněné kytarové místo nakonec padla na Mikea Weada, který začátkem devadesátých let hrával s bubeník Snowym Shawem v Memento Mori a ještě předtím se podílel i na realizaci velkolepého díla "Nightfall" švédských doommetalových průkopníků Candlemass.
Situace v kapele se po Weadově nástupu trochu uklidnila, a to i přesto, že v druhé polovině roku 1997 při tvorbě nového alba Mercyful Fate King Diamond zároveň pracoval na své další sólovce "Voodoo". Ta nakonec vydání alba "Dead Again" předstihla o čtyři měsíce. Na produkci alba nového alba Mercyful Fate tentokrát nedohlížel jen Diamond, do procesu se zapojila celá kapela, čímž bylo naznačeno, že King o dění v Mercyful Fate poněkud ztrácí zájem. Polovina materiálu na "Dead Again" sice nese jeho autorský otisk (texty ovšem byly vždy jeho výsadou), ale i z jeho skladeb je znát, únava a vyčerpání z vysokého pracovního tempa, které Diamond v devadesátých letech nastavil.
"Dead Again" má silný začátek a z něho by se dalo soudit, že se přece jen kapela otřepala z toho, že "Into The Unknown" bylo skalními považováno za nepříliš přesvědčivé album. "Torture (1629)", "The Night" a hlavně "Since Forever" ukazují Mercyful Fate opět v pravé síle, tyto věci dokazují, proč byla tahle dánská (vlastně teď už dánsko-švédská) pětice považována za výjimečnou partu. Jenže brzy pak začne padat řetěz. kapela jako kdyby nedokázala navodit tu správnou atmosféru. Přitom je všechno na svém místě. Kytary Shermanna a Weada svádí pro Mercyful Fate typické souboje, bojují o své místo v sólování a Diamond opět předvádí svůj klasický osobitý výkon. Ovšem kvalita skladeb jde dolů...
"Ladies Who Cries", "Banshee" a "Mandrake" představují kousky, které jako kdyby jen přežvýkávaly staré nápady a nemohly vystřelit pořádnou melodii, či silný nápad. Lépe už působí "Sucking Your Blood", která zní, jako kdyby vypadla z Diamondových sólovek, které v té době (zejména po "The Graveyard") měly už nad Mercyful Fate navrch. Shermann pak přispěl svou troškou do mlýna v podobě progresivně laděné třináctiminutové titulní "Dead Again", která znovu podtrhuje hlavní neduh desky - na takovou stopáž neměl kytarista potřebné množství nápadů. V tu chvíli už album působí monotónně (že by to bylo absencí Dennera?) a situaci nezachraňuje ani výrazně lepší "Fear", protože závěrečná "Crossroads" už nenabízí nic, co by z "Dead Again" dělalo výjimečnou desku.
Nedalo se mluvit o krizi nebo o tom, že by Mercyful Fate vydali špatné album, ovšem "Dead Again" kapelu po "Into The Unknown" nedokázalo vyvést z bludného kruhu a spíše se mluvilo o tom, že Diamond bude v budoucnu stále více preferovat svou sólovou kariéru. To se v příštích letech nakonec potvrdilo a nad Mercyful Fate se na sklonku devadesátých let začínala znovu stahovat černá mračna.
|
