Osud Milosrdného osudu se začal naplňovat. V kapele ani po albu "Dead Again" nezavládla bůhvíjaká pohoda a přestože tentokrát nedošlo k žádným změnám v sestavě, jež provázely všechna postcomebacková alba, Diamondovo vysoké pracovní tempo bylo stále neúnosnější. Konec devadesátých let bývá vnímán jako všeobecný reunion klasického heavy metalu, jemuž kdysi Mercyful Fate pomáhali na svět. Kapela se tak dostala do jakési pozice celebrit, na které přísahali hvězdy typu Hammerfall, ale i temnější spolky, kteře netajily obdiv jak k Diamondově lyrice, tak i k progresivnímu přístupu Hanka Shermanna.
Novinka "9" ale vznikala mimo tohoto dění, které se odehrávalo především na starém kontinentu, ale kapela už byla napevno usídlena ve Spojených státech, konkrétně v Texasu, kde kvůli Diamondově vytížení vznikala alba Mercyful Fate i King Diamond. Mercyful Fate tedy měli povědomí o tom, co se v Evropě děje, ale byli tím (mluvíme o době, kdy byl internet ještě v plenkách) spíše nezasaženi. Přesto "9" jako kdyby se podvědomě vracela na začátek jejich kariéry, vliv na téhle desce slyšitelně sahají až k "Melisse". Navíc Diamond do textů pustil opět více okultismu a satanské tématiky, čímž jako kdyby chtěl uzavřít kruh načatý v roce 1983.
"Devítka" vznikala s tím, že na nějakou dobu bude posledním dílem v diskografii kapely. Nikdo nedokázal s určitostí říci, zda pauza, na které se všichni před vydáním desky dohodli, bude trvat rok, dva , pět či deset let. Pravděpodobně nikdo nepočítal s tím, že tohle album bude tím úplně posledním, které kdy Mercyful Fate vydají. Ovšem je nutné podotknout, že kapela se na něm (alespoň částečně) vrací ke své někdejší formě. Je jasné, že nikdy nemůže být už tak šokující a progresivní jako v osmdesátých letech a ani tak hitová jako na "In The Shadows" a "Time", ovšem oproti "Into The Unknown" a "Dead Again" nabízí "9" lepší materiál. Největším skladatelským dílem tentokrát přispěl Hank Shermann, možná vědom si toho, že Diamond si ty zásadnější věci schovává pro svou sólovou dráhu.
Byl to on, kdo napsal úvodní dvojici "Last Rites" a "Church Of Saint Anne", a jak u Mercyful Fate bývá zvykem, patří úvod k tomu nejsilnějšímu, co album přinese. Ve spojení s diamondovskou (přesto trochu měkčí a netypickou) "Sold My Soul" a se skvělou "House On The Hill" zde máme to nejlepší, co Mercyful Fate mohli na konci devadesátých let nabídnout a tím zaručují to, že "9" vyzní o něco lépe než oba předchůdci. Jsou tu sice také průměrnější věci, kterým vévodí titulní "9", jediný autorský příspěvek Mikea Weada, či trochu slabší kousky "Burn In Hell", "The Grave" a "Buried Alive". Druhou polovinu alba pak zachraňuje zejména zběsilá "Insane", kde kapela zní tvrději, než kdy jindy, a navazující "Kiss The Demon", což je spolu se "Sold My Soul" to nejlepší, čím na album přispěl King Diamond.
"9" tak může být brána jako klasické album třetí etapy existence Mercyfal Fate (první je ohraničená osmdesátými lety a druhá alby "In The Shadows" a "Time"), ovšem z tohoto časového úseku je rozhodně nejlepší. A to nejen proto, že nabízí vyrovnanější zvuk i materiál, ale protože jsou na ní lepší skladby a jako celek působí sevřenějším dojmem. Mercyful Fate se neloučili na vrcholu, ale odešli se ctí. A přestože se čas od času odehraje jejich comeback (ten současný je pravděpodobně nejmasivnější), tak na scéně citelně chybí. Vrátili se v roce 2008, kdy celý podnik vypadal nadějně, ovšem King Diamond se právě potýkal se zdravotními problémy. Vrátili se i v roce 2011, z čehož nakonec byl jen jednorázový štěk. A vrací se i teď. Chtělo by se říct, že na sklonku kariéry. Možná je proto s podivem, že u comebacku chybí kytarista Michael Denner, který byl velice důležitou složkou kapely a chybí samozřejmě i zesnulý basista Timi Hansen. I tak bude zajímavé sledovat, zda ještě jednou vystrčí Melissa své růžky a poletí se na sabbath...
|
