Ohánět se čísly a termíny u slovenských power-progresivců Castaway je trochu zrádné. Už v době, kdy kapela po sedmileté studiové pauze vydávala své druhé album „Choices & Patterns”, avizovala, že tempo vydávání jejich desek není kritériem, na které by moc brala ohled. Takže skutečnost, že cesta k aktuální novince „Before We Drown“ zabrala dalších šest let, berme jako prostý statistický údaj. Podstatnější informací je, že během této doby se rozešly cesty kapely s basákem Yogim a především kytaristou Matúšem Hanusem, čímž se rozpadl do té doby téměř výhradní autorský tandem Matúš Hanus /Andrej Kutiš. Na tvorbě nových skladeb se tentokrát podílela celá kapela včetně novice u čtyř strun Zoltana Darabana a tak premisa, že novinkové album nepojede zcela v kolejích předchozího experimentálně zašmodrchného a poměrně neprostupného alba, není tak překvapivá.
Castaway se na „Before We Drown“ vrací do časů výborného debutu „Over The Drowning Water“ (něco málo může signalizovat už i drobná spojnice v názvech těchto alb), byť ani předchozí vývojovou větev Castaway neodřízli, proto do takové vzletnosti a přístupnosti jako na prvotině přece jen nedojdou. A tak lze říci, že atmosféru (a je jedno, jestli dominuje vyhrocená hrubost nebo melancholické rozjímání, každá z poloh vás dřív nebo později pohltí) a melodickou sjízdnost si Castaway berou ze svého debutu, detailní propracovanost, muzikantská zručnost i nápadová nesvázanost, odkazující víc na druhé kolo, pak zaručí, že na téhle desce bude hodně dlouho co objevovat a prozkoumávat, neboť svět Castaway je tradičně velmi bohatý.
Na „Before We Drown“ je nejpřitažlivější fakt, že i když se začíná hned z kraje velmi atraktivním způsobem, dokáže kapela svůj tlak postupně zvyšovat a nápady jí ani na moment nedocházejí. A tak když silná a emotivní (charakteristika, která lze použít na prakticky každou položku) „What The Shadows Portray“ prozradí, že se Castaway se svou vypjatou atmosférou, lehkou melancholií, vzrušujícím proplétáním vokálů, náladovými zvraty, silnou gradací, stoprocentní přesvědčivostí přibroušeného vokálu Maya Petranina, i ohromnou instrumentální lehkostí znovu velmi sebevědomě zabydlují v obýváku u Savatage, je to teprve začátek velmi dramatického představení. „In Labyrinths“ se slastně depresivním cellem a až bluesově posmutnělou sólovou kytarou představuje ideální propojení dvou předchozích alb – smyslné kombinování hrubé melodičnosti (ty vzdušné sbory!) s temnou a nenápadnou instrumentální pasáží do sebe i přes ohromný náladový kontrast plně zapadá. Hlavní kouzlo je v detailech - pokud bych měl hledat největší překvapení alba, bude jím úžasná symbióza vyzrále technické kytary Petera Bulíka a čarovných klapek Andreje Kutiše, které poměrně často rozehrávají vzrušující (přitom leckdy velmi decentní) souboje.
S instrumentální „(Omissis)“, kterou z piánového zasnění brutálně vykopne masivní kytarový kousanec, odstartuje pocitová extáze. Z tohoto entrée kapela plynule přejde do nadýchané melancholie v „One Sentence“, a po lehce zlověstné a velmi pestré „Where Do We Go From Here?“ (s originální citací z novely „Like Family“, které se ujal sám její autor Paolo Giordano), Castaway nabídnou jasný vrchol v nejrozsáhlejší kompozici alba „The Last Day (Before We Drown)“, jež dokonale shrnuje nápaditost a rozmanitost této nahrávky. Zdůrazňovat, že všechny detaily a podstatné maličkosti vynikají i díky preciznímu zvuku, je možná už zbytečné, ale pro závěr, že Castaway rozšířili svou diskografii o další lahůdku, nezbytné.
|
