Umbrtka byla vždy zajímavým zjevem na české undergroundové scéně. Před dvaceti lety se prezentovala jako blackmetalová kapela, ovšem její texty, které se zaobíraly dělnickým životem ve Škodových závodech v Plzni byly vždy tak trochu mimo tuto černou mísu. Pro své tradičně blackmetalové vrtochy upředňostňuje kytarista a zpěvák Morbivod další kapely jako Trollech nebo Stíny plamenů a právě Umbrtku se jal vést spíše avantagrdnějším směrem. Ten kapele vždy slušel a zaručil to, že se nedokáže tak rychle vyčerpat, jako kdyby jela jen v pekelných blackmetalových kolejích. Proto vydává alba i po dvaceti letech existence a s novinkou „Komíny smrti“ už jede třetí desítku své diskografie, což je úctyhodný výkon.
U Umbrtky nešlo primárně o blackmetalovou vichřici a tento trend se léty prohlubuje. Morbivod a jeho parta už sice nechrlí alba takovou kadencí jako v předchozích letech, ale odměnou je větší preciznost a vycizelovanost projevu a hudby samotné. Přiznání, že album „Komíny smrti“ vznikalo pět let ve studiu lídra kapely tento trend podtrhuje. Nikam se už nespěchá, Umbrtka má dávno své jisté. Jen svůj projev stále více čistí a zdokonaluje a především do něho více implantuje „cizí“ vlivy. Proč totiž točit další zbytečně stylově čistou blackmetalovou desku, když jiné vlivy jsou tak lákavé a přitažlivé.
Pro toho, kdo sleduje historii Umbrtky nepřetržitě a bedlivě, nebude určitě dílo „Komíny smrti“ překvapivé. Kvalita, kterou kapela už v minulosti ukázala, je zde opět zachována. Poměr sil mezi klasickým blackem a avantgardou se ale tentokrát kloní více na stranu druhého směru. Proto když úvodní „Půjčovnu strojů“ odstartuje nejtradičnější blackmetalový atak, doplněný uši drásajícím krákorem, jenž ale brzy vystřídá deklamovaný zpěv a krkolomná změna tempa, vlastně se ani není čemu divit. „Půjčovna strojů“ je vlastně tou možná nejblackmetalovější položkou na albu, protože podobně orientovaná „Dílna“ jede spíše po industriálním základu, než aby pokukovala po pekelných plamenech.
Stěžejní věci alba leží ale trochu jinde. Je jí jednak titulní devítiminutová věc, která textově demonstruje proklamovanou kapelní nenávist k jakémukoliv sportu a hudebně jde o nervní zatěžkanou věc (až na závěrečné pokřivené sportovní skandování), kterou umocňuje především zmučené tempo jejích prvních dvou třetin a frenetický jekot v jejím závěru a jednak skoro až příjemná „Tvář českého podzimu“. Tu sice rozjede poněkud depresivní úvod, ovšem následující kytarové sólo z ní činí skladbu s úplně jinou, až hřejivě-chladnou atmosférou, což nezmění ani refrén, jehož kytarový motiv by mohla využívat nejedna folkmetalová parta. Už jste zmateni?
O to asi i Umbrtce (nebo vlastně Umbrtkovi) jde. Tahle Morbivodova parta nedělala nikdy nic podle psaných pravidel. Ať už šlo kdysi dávno o texty, jejichž ujetosti konkuruje v podobném ranku jen Master`s Hammer nebo o hudební složku, která se pyšní na jednu stranu blackmetalovou neortodoxností a na stranu druhou obrovskou nestravitelností. Deska „Komíny smrti“ tento trend ještě více prohlubuje. Blackmetalový tlak je ve většině věcí spíše tušený a nahrazuje jej avantgardní ráz. Je to možná trend, který bude pro tvorbu Umbrtky v příštích letech směrodatný. Nutno podotknout, že cesta špatným směrem to není… Kapelní Bůh, dělník Umbrtka si tak může mnout ruce…
|
