Co může dělat kapela, jež se dosud věnovala středověkému folk metalu, když jí ze sestavy vypadne muzikant, který měl na starosti lidové nástroje? Těžko říct, jestli němečtí Minotaurus jiného lidovce nesehnali anebo prostě měli přirozenou chuť lidový element ve své tvorbě potlačit, v každém případě tahle změna nezbytně znamená určitý (byť nijak dramatický) posun ve výrazu kapely. Občas jsou k zaslechnutí alespoň housle, i když ani ty nemají kdovíjak přehnaný prostor, a tak tím zásadním pilířem Minotaurus jsou aktuálně vokalisté, slavíčková (a zajímavější) Clarisse Hobeck a nabručený Oliver Klump, jehož občas až neohrabaně medvědí hlas sice k muzice dobře pasuje, ale rozhodně jako elixír života nefunguje. A vzhledem k tomu, že většina skladeb na „Victims Of Underworld“ má velmi přehlednou strukturu, jednoduché melodické nápady a nepříliš silnou energii, má to ústřední dvojice docela náročné.
Kdyby Minotaurus dokázali do svých písní dostat alespoň tolik tanečnosti, melodické radosti a refrénové dramatičnosti jako v „Born From Rooots“, lehoučké atmosféričnosti jako ve „Witches Dancing“ (jenže tady jsme právě u toho, jak důležité jsou pro kapelu folkové výhonky), či dřevní živočišnosti jako v „Hymn For The Nation“ (už na minulém albu dobře fungovaly poměrně neotesané melodie a stejně jako tenkrát, ani ve zmíněných vrcholech alba se na žádnou složitost nehraje), bylo by daleko lépe. Bohužel Minotaurus svojí snahou o přehlednost se tlačí do jakési neutrální univerzálnosti, která by sice mohla mít potenciál oslovit co nejširší spektrum posluchačstva, ale přitom tlumí veškerou osobitost. Takže z toho v lepším případě vycházejí příjemné zpívánky („Thor I`m Asking You“, „Immortality“), v horším případě bezzubé a ospalé plížení se, prosté jakékoliv atmosféry (“Raven`s Fate“, „Barker`s Revenge“), které ani šikovná kytarová sóla nedokážou nakopnout.
Pětadvacáté výročí své existence slaví Minotaurus hodně při zdi. Na „Victims Of Underworld“ utlumili folkové prvky a nedokázali je nahradit čímkoliv jiným. Určitá opatrnost je zjevná i ze samotného zvuku, který je univerzálně hodný a vyrovnaný. A tak ty průměrné nápady (čest zmíněným výjimkám), které sice neurazí, ale moc nenadchnou a ani nevzruší, si poměrně neškodně a nenápadně plynou od začátku až do konce alba.
|
