Kdyby si v souvislosti s debutovým albem „No Songs For Lovers“ bochumských Inadream odpustili jejich patroni Echozone přirovnávání k The Clash, Joy Division, či The Pixies, možná by udělali lépe. Bylo by přesnější držet se toho, že se kapela orientuje na post punk osmdesátých let a má chytlavé melodie, než se odvážně pokoušet tvrdit, že se tyhle tóny posluchačům z hlavy nevykouří a navíc (bez toho, aby Inadream ztratili svou osobitost) si při nich vzpomenou na uvedené party. Nic tak zásadního se na téhle desce neděje.
Faktem je, že „No Songs For Lovers“ je celkem příjemně melodická jednohubka, která po punkových kolejích pokukuje, ale zároveň celou dobu koketuje s lehkým optimismem, umírněně a tak nenápadně a povrchně, že pod kůži prostě nevleze. Z desítky skladeb těžko vybrat jedinou, která by v hlavě uvízla, nejvážnějším kandidátem na tuto pozici je „Love Me Or Love Me“, která si z proklamovaného punku bere určitou nevázanost a sympatickou oprásklost v mezích zákona, či skladba „Friends“ s podobně ležérním výrazem a lehkou melancholií. Celkově jde sice o dobře zahraný, nicméně o neškodný a nepříliš výrazný rock (možná vhodný k polemice o tom, končí a začíná post-punkové území ) - představte si třeba Gene Loves Jezebel, zbavené jakékoliv kapky teatrálního jedu, kdyby svého svérázně osobitého (a jsme u toho) a ukňouraného frontmana Jaya Ashtona vyměnili za kohokoliv jiného a hlavně - tuctového. Nevýraznost nahrávky pak podtrhuje sterilní, minimalistické a bezobsažné vizuální zpracování bookletu desky, stejně tak jako guláš mezi pořadím skladeb v bookletu a jejich skutečným řazením.
„No Songs For Lovers“ tak nějak nenápadně klouže po povrchu, někde mezi rádiovou neškodností, snahou nikoho nepobouřit a utlumenou skočností. Jako by Inadream chtěli (zcela v rozporu s tvrzením o jejich snadné zapamatovatelnosti) odehrát si svoje a pak co nejrychleji zmizet z pódia, z přehrávače i z paměti.
|
