Čím víc kytar, tím lepší album? Nemyslím, že by ta rovnice byla tak jednoduchá. K této myšlence však trochu svádí fakt, že švédští Bombus před dvěma lety ulovili do svých řad kytaristu Simona Solomona, čímž se počet těchto nástrojů v řadách kapely zvýšil už na tři kusy a důsledek je ten, že loňské album s vtipným názvem „Vulture Culture“ je dosud nejlepší nahrávkou, kterou tato göteborgská (dnes už) pětice vytvořila. Není podstatné, jestli za to může fakt, který si frontman Fredrik Feffe Berglund nemohl vynachválit, totiž to, že se víc než kytaře může věnovat zpěvu, nebo jde o prosté dozrávání kapely, důležité je, že čtvrté album Bombus velmi přitažlivě řeže, hýří emocemi, průběžně mění tvář a nepostrádá vtip. Byť tato charakteristika ve větší míře platí pro první polovinu alba, ani v té druhé Bombus neztratí švih.
Stejně tak je na Bombus sympatické, jak dokáží čerpat u slavnějších kolegů (nemusí jít nutně o opisování, například zabarvení svého hlasu a lá Lemmy – byť v o něco vzdušnější a „kultivovanější“ podobě - těžko bude Feffe nějak přeštelovávat) a křížením povědomého zabarvení, nálad a postupů vytváří vlastní osobité barvy. Nejvýraznějším prvkem, na kterém Bombus mohou stavět, je intenzita a naléhavost Feffeho projevu. Jeho zdrsnělý a vyhrocený hlas na sebe prakticky ve všech skladbách strhává pozornost, a to i přes to, že se může opřít o vydařené riffy i našlápnutý projev celé kapely – už úvodní „A Ladder – Not A Shovel“ toto kouzlo představí v plné míře. Akční a napínavý nástup, prolínající se s chytlavou melodičností, uřvaně orašplovaný zpěv a živočišné kytarové sólo se náhle zlomí do posmutnělé romantiky s nádechem To Die For (za tenhle odstín opět můžou Feffeho hlasivky), přičemž takto radikální zvrat je ohromně poutavý. Neposedné riffování v adrenalinově emotivní „(You Are All Just) Human Beings“ se rve o pozornost s vyhroceným zpěvem, který díky nástrojově klidnější pasáži opět získá navrch.
Pocitová extáze nastartuje ke svému vrcholu v přístupnější „Mama“ se sekaným riffem a naprosto dokonalým závěrem v podobě dětí, skandujících slogan „…dělej, co ti máma řekla“ , baladická „It`s All Over“ s rozjímavě posmutnělým odérem Lake Of Tears a úžasně přesvědčivou vokální jemností pak představuje naprosté emoční finále. Ne, že by potom Bombus ztratili nějak zásadně na působivosti, dobrých nápadů nabídnou ještě dostatek, nicméně proti předchozí totální smršti už se jedná jen o lokální bouři.
Bombus se daří skvěle míchat agresivitu s melodičností a dokonale pracují s proměnlivostí nálad svých skladeb. Jednoduše řečeno, Bombus vyrostli do přitažlivě drsné krásy.
|
