Přestože se to zarputilým příznivcům amerického hair metalu asi nebude moc líbit, je nutné si přiznat, že Silent Rage nebyla až tak svělá kapela. Nejvíce totiž sázela na to, že si je pod křídla vzal basista Kiss Gene Simmons se svou tehdejší vydavatelskou společností, což se ukázalo nakonec jako její největší chyba. Simmons jim totiž udělal uniformní sound, o kterém se domníval, že bude tím nejvýdělečnějším, ovšem ten Silent Rage spíše vrhl do zástupu šedých kapel. Nikdy se jim nepodařilo zopakovat úspěch, který měli jejich stájoví kolegové House Of Lords, přestože recept byl v podstatě totožný. Silent Rage ale nebyli tak zdatní skladatelé jako Christian, Giuffria a spol., a po dvou deskách na přelomu osmdesátých a devadesátých let jim i sám Simmons vystavil nekompromisní stopku.
Jejich dvě alba, debut „Shattered Hearts“ ze sedmaosmdesátého a o dva roky mladší „Don`t Touch Me There“ sice nebyla špatná, ale snad kromě hitovky „Rebel With A Cause“ neobsahala nic, co by časem nespláchla historie. Proto kdyby se nerozpadli ve zmíněné době, rozhodně by je s příchodem grunge a alternativního rocku semlela devadesátá léta. Ty v ústraní prožil i jejich frontman Jesse Damon. S mnohem civilnější image, kdy z jeho hlavy zmizel vyčesaný půlmetrový účes, se tento zpěvák vrátil až po začátku nového tisíciletí. Přestože bývá trendem, že bývalí hairmetaloví frontmani na svých sólovkách inklinují spíše k tradičnějšímu pojetí americké hudby a v jejich tvorbě se nezřídkakdy objevují prvky country, blues nebo klasického amerického písničkářství (za všechny jmenujme například Breta Michaelse z Poison nebo Mikea Trampa z White Lion), Damon zůstává věrný svému stylu.
Jako sólový umělec působí Damon na scéně už osmnáct let a novinka „Damon`s Rage“ je jeho šestým sólovým dílem. Silent Rage se dnes dají považovat za funkční kapelu, která však jen objíždí zaplivané hospody po Kalifornii a americkém středozápadě, s žádnou deskou se nepřihlásili už od roku 2008 a to i tenkrát jejich album „Four Letter Word“ stálo za starou belu. Damon se radši soustředí na vlastní sólovou kariéru, což mu pravděpodobně prospívá víc, než účinkování v domovské kapele. Stylově i na novince jede v intencích toho, co vytvořil se Silent Rage a přidává trochu více AOR, ovšem základ tkví pořád ve stadionovém pop metalu, jenž však nikdy nemůže být tak hvězdný a neotřelý jako u Def Leppard, Whitesnake nebo Bon Jovi. I Na „Damon`s Rage“ najdeme řadu klišé, přesně takových, kvůli kterým byli pro grungeové žraloky tehdejší hairmetaloví hegemoni příliš snadným soustem.
Přesně tím typem skladby, kde jasně poznáte, jak byl hair metal na konci osmdesátých let zdecimovaný a vyčerpaný, je úvodní „Play To Win“. Toporné tempo s nefunkčním refrénem vás nutí album vypnout už při této skladbě, ovšem to by byla docela chyba. On totiž Damon je přece jen zručným skladatelem, který dokáže napsat opravdu kvalitní věc a karta v jeho prospěch se otáčí nejpozději s příchodem titulní „Damon`s Rage“, což je svižná věc s výborným refrénem. Zde může překvapit trochu hrubnoucí zpěvákův hlas, který má ale stále pořád ještě dostatečnou sílu a nepozbývá ani tu trochu charisma, které kdy měl. Dalšími vydařenými skladbami kolekce jsou svižnější, v AOR duchu vedené věci, kde je cítit vklad Paula Sabu, jenž patří k Damonovým pravidelným spolupracovníkům.
Z těchto skladeb můžeme vypíchnout velice slušnou „Here Comes Trouble“, „Electric Magic“, „Love Is The Answer“, „Adrenaline“ nebo dramatickou, skoro zeppelinovskou „Wildest Dreams“, jež desku uzavírá. Spolu s jmenovanou titulní věcí v nich album dostupuje vrcholu. Na druhé straně spektra pak stojí trochu zbytečné věci typu úvodní „Play To Win“, „Love Gone Wild“, „Tell Me Lili“ nebo unylá balada „Lonely Tonight“. Přestože na nejednu z nich Damon sázel jako na výkladní skříň desky, představují spíše položky, které od poslechu odradí a z kterých ční klišé osmdesátých let jako sláma z bot.
Ostudu Damonovi ale jeho „Damon`s Rage“ nedělá. Pro zapřisáhlého milovníka hair metalu osmdesátých let bude bezesporu výtečným dílem, ale ten střízlivější uzná, že v tomto ranku i dnes vychází řada zajímavějších alb. Je to vlastně podobné, jako kdysi se Silent Rage. Damon tak i na novince zůstává spíše dělníkem stylu.
|
