Harlej je tak trochu fenomén české scény. Stále se mu daří jednou za dva, tři roky přijít s albem, ze kterého vykřesá minimálně jeden zaručený koncertní hit. Jeho sláva pořád stoupá a na koncerty chodí čím dál víc lidí i přes fakt, že jejich alba z minulé desetiletky nebyly kvalitativně srovnatelné s díly z jejich první éry, kdy minimálně „Harlejova kometa“ a „Musíme se pochválit, máme auto z M(m)ostu“ byly skutečné trefy do černého. Fanouškům to ale zjevně nevadí, protože koncerty Harleje jsou na české poměry pořád ještě dost velká show a kapele není nutné předhazovat ani jistou spřízněnost s vesnickou tancovačkou. Navíc Tomáš Hrbáček se už na pozici frontmana dost dobře etabloval a pro řadu (mladších) fanoušků je symbolem kapely právě on.
Přestože minulá „Hodný holky zlý kluk chtěj“ byla rozhodně nejlepší deskou od nahrávky „University“, pořád i ta pokulhávala ve srovnání s klasickými díly. Znovu totiž představila kapelu jako tvůrce desek, které stojí na několika skutečně silných skladbách, které budou s přehledem fungovat na koncertech a zbytek věcí je jen výplň stopáže desky. Je to pochopitelně případ i novinky „Smutká dávám sbohem“, ovšem zde už to tak jednoznačné není. Jako pilotní singl byla zvolena nejsilnější skladba „Nejsem zklamanej“, která pochází ze stejného těsta jako na minulých albech „Malá nevěrná holka“, „Strážní andělé“, „Na prodej“ nebo „Hodný holky zlý kluky chtěj“, ale ta tentokrát z alba až tak nevyčnívá. Má to dva důvody. První z nich je, že „Nejsem zklamanej“, i přes skutečně funkční refrén, nemá takovou sílu jako například „Malá nevěrná holka“ či „Proč pocit mám“. A druhý je ten, že na „Smutku dávám sbohem“ se Harlej vyvarovali zbytečných přešlapů, které zaplevelily alba z minulé desetiletky.
Novinka je tak nejvíce vyrovnaná kolekce od „University“. Není možná od té doby nejlepší, ale rozhodně se na ní nenajde jediná skladba, kdy by si posluchač ťukal na čelo a přemýšlel o soudnosti pražských muzikantů. Začátek desky navíc působí vyloženě dobře. I přes pozvolný úvod skladby „Další rána“, který evokuje melodii „Přátelství na n-tou" od Petra Nováka (děkuji za nápovědu manželce, pozn. aut.), se najednou ozve ostrý zvuk virblu Libora Fanty a kapela rozjíždí divokou nepodbízivou jízdu, kde prim nehraje zpěvný refrén (taky tady není), ale spíše dravé tempo, které spadá někam do dob, kdy v kapele proběhla personální rošáda a díky nástupu tří členů tehdejšího Debustrolu se Harlej stali mnohem energičtější partou. Následující „Nejsem zklamanej“ spíše hraje na neochvějnou jistotu, ale nakonec není tou nejsilnější položkou desky, přestože na vystoupení zřejmě bude tou nejžádanější. Své jisté místo si ale v koncertním playlistu určitě vybojuje „A já tě nechci“, která je zároveň nejsilnější kompozicí alba. Přestože má kořeny v tradiční lidovce, zní hodně dravě a punkrockově, za což zajisté může i zvuk harmoniky Supice ze Tří sester, která si zároveň s Hrbáčkem střihla přesvědčivý duet. Skladba tak tvoří dokonalý protipól otravné „Zamilovaný/nešťastná“ od Rybiček 48 a Báry Zemanové.
K silným položkám na desce patří ještě trojice „Tráva“, neopunkovým úvodem rozjetá „Tančíš v dešti“ a nostalgicky laděná „Až tady jednou nebudu“, které vyloženě prospěl návrat Tomáše Miřátského, neboť v jeho textech se objevují reminiscence na dávné (zlaté) časy Harleje. Pokud by tak celá deska byla vedená jako první polovina, měl by fanoušek bezpochyby co do činění s jedním z nejlepších alb kapely. Ovšem s titulní „Smutku dávám sbohem“ nastává kvalitativní sesun dolů. Titulní skladba nefunguje, naoko pohodovou atmosféru nabourává zbytečně silový refrén. „Vrátím se zpátky“ sice částečně symbolizuje návrat k fazóně první poloviny alba, ale už začíná všechno trochu skřípat. Dvojice „Promiň“ a „Horizont“ pak jsou jen chabé kompozice, kde kapela hraje vyloženě na jistotu, chybí jí silný moment a sází mnohem více na energické podání (což by mělo být v případě Harleje samozřejmé) než na propracovanou kompozici. Trochu sympatičtěji vypadá závěrečná „Nevěřím“, ale u ní vám jasně dojde, že časy takových věcí jako „Odcházím“ jsou už nenávratně pryč.
Situace v kapele vypadá stabilizovaně. Zdá se, že doba slabších (či vyloženě slabých) alb je pryč a kapela se usadila ve svém standardu, který nastavila už minulým dílem „Hodný holky zlý kluky chtěj“. Tvůrčí krize byla zažehnána, i když k hvězdných chvilkám dávné minulosti se Harlej opět nepřibližuje. Až tak úplně to ale nevadí, protože většina fanoušků bude se „Smutku dávám sbohem“ spokojena.
|
