Letos to bude deset let, co se kapele Gotthard otočil svět vzhůru nohama, když se z výletu do Ameriky nevrátil živý zpěvák Steve Lee. Od té doby se v této kapele změnilo mnohé. Post frontmana obsadil australský rodák Nic Maeder, se kterým kapela vydavá aktuálně už čtvrté album. Minulé desky ale odhalily jeden zásadní fakt. Na rozdíl od takových formací jako Van Halen, AC/DC, Deep Purple či Black Sabbath, které se s výměnou vokalisty popasovaly v minulosti na výbornou a pokračovaly v kvalitativní linii předchozích alb, nastal u Gotthard problém. Kapele se nedaří navázat na dávné počiny, ať už na debut, skvělou desku „G“, popovější okamžiky „Open“ či „Homerun“, nebo Leeův epitaf „Need To Believe“. Vinu ale nelze svalovat na Maedera, který je výborným zpěvákem, přestože mu něco z charisma Stevea Lee chybí.
Když v roce 2012 vyšla slabá prvotina s Maederem "Firebirth", dalo se to svalit na depresi ze vzniklé situace a člověk z piety k zesnulému vokalistovi přimhouřil oko. Následující „Bang!“ byla o něco lepší a šlo mluvit o tom, že se přece jen blýská na lepší časy, ovšem další chudá kolekce „Silver“ ukázala už problém v jeho celé nahotě. Nejpozději na tomto počinu bylo nad slunce jasnější, že spolu se zásadním autorem dřívějších hitů Leem odešel i duch kapely, a že dnes dvorní skladatel, kytarista Leo Leoni prostě na celou tvorbu nestačí. Je sice dobré zdůraznit, že éra s Maederem obsahuje i světlejší okamžiky, ale stále se jedná jen o pár opravdu vydařených skladeb, které mohou konkurovat těm z minulosti, ale od kapely s reputací jako Gotthard chcete slyšet pořádnou našlapanou desku a ne jen pár drobných míst a zbytek výplň...
A krize trvá i s novinkovou „#13“. Nemá smysl si nic nalhávat, tohle album v porovnání s klasickými díly kapely opět neobstojí. Proti „Silver“ zde možná lze registrovat drobné zlepšení, ale ty odchylky jsou tak malé, že si jich vlastně ani nevšimnete. Až na výjimky totiž opět chybí skutečně silné skladby a přestože Gotthard vsadili jako na pilotní singl na skladbu „Missteria“ s orientálními motivy, nedokázali s ní přesvědčit. Nápad na zakomponování cizokrajných zvuků se sice mohl jevit dobrý, ale jako kdyby chyběl větší zápal a energie. Sice se nechytáte za hlavu jako při úvodním Maederově výkřiku v otvíráků „Bad News“, ale k euforickým stavům má poslech „Missteria“ hodně daleko. Už když Gotthard tento singl uvolnili, bylo jasné, že návrat k někdejší formě se nekoná ani tentokrát.
Přitom „Missteria“ patří k tomu lepšímu, co „#13“ nabízí. Zklamání přinese slabý úvod „Bad News“, ale nakonec i rutinní kousky „Every Time I Die“ a „1000 Faces“. Když se situace začne zlepšovat s „S.O.S.“, dojde vám, že vlastně posloucháte coververzi hitu Abby, který Maeder představil už ve švýcarské televizi, což dělá situaci ještě o něco smutnější. Nakonec se ale lepší kousky přece jen najdou. Musíte se prokousat těžkopádnou „Another Last Time“, abyste se dostali ke slušné „Better Than Love“, kde kapela zvedne hlavu a přece jen se ukáže, že Gotthard úplně na odpis nejsou. Hvězdnou chvilku totiž zažijí ve výstavní baladě „Marry You“, kde se jim vrací dávná síla v plné parádě. Za slušné songy lze považovat i „Man On A Mission“ a „No Time To Cry“ a za velmi vydařený popovější věc „I Can Say I`m Sorry“. Na druhém břehu ovšem stojí průměrné kousky „Save The Day“ či „Rescue Me“, které jen podtrhují skladatelskou otupělost současné sestavy.
Gotthard ani po čtvrté s Maederem v čele nepřesvědčí o tom, že by měli být bráni za vlajkonoše evropského hard rocku, jak stále tvrdí jejich propagační materiály. Až na pár výjimek totiž „#13“ opět zůstává na hranici průměru a kapela se pere s tím, jak napsat dobrou skladbu. Chemie bez Steva Lee v ní ještě naplno nezafungovala a jestliže je tak tomu už skoro deset let, není daleko k lámání hole.
|
