Pokud si Rosse The Bosse spojujete jen s jeho působením v Manowar v osmdesátých letech, je to sice nejjednodušší, ale značně neúplné. Tenhle americký kytarista byl členem Manowar v dobách jejich největší slávy, jeho hra je ke slyšení nejen z prvních desek, ale i z trháků „Fighting The World“ a „Kings Of Metal“, ale Ross vstoupil do světa hudby mnohem dříve. Před Manowar byl totiž členem vlivných newyorských punkerů The Dictators a po konci svého působení u legendy „true metalu“ se k punku vrátil v řadách Manitoba`s Wild Kingdom, The Spinatras nebo při hostování u švédských The Hellacopters. Ten punkový aspekt je v něm silně zakořeněný, přestože v novém tisíciletí uhnul zpět ke klasickému heavy metalu.
Vrátil se sice i k The Dictators, ovšem ti skončili v roce 2008 a Ross si rozjel svou vlastní kapelu, kterou pojmenoval lapidárně Ross The Boss, aby bylo hned jasné, kdo je tady šéf. Ross s touto partou uhnul od diktátorského punku znovu ke klasickému heavy metalu, protože si je vědom, že největší kus slávy si vydobyl právě s Manowar. A hned od první „New Metal Leader“ bylo jasné, kdo se vždy stavěl proti megalomanským rozmáchlým experimentům Joeye DiMaia nejvíce. Ross totiž hraje přímočaře, jak bylo u Manowar v počátcích zvykem, ale při poslechu jeho alb (ať už si vezmeme „New Metal Leader“ nebo jakoukoliv z dalších dvou desek) je naprosto jasné, že v Manowar současnosti, kdy je jejich tvorba jen trapné opulentní divadlo, by neměl co dělat. O to se může jeho tvorba jevit sympatičtěji.
I když byl Ross členem té nejklišovitější kapely všech dob, zní jeho současná tvorba skoro až civilně. A je to případ i novinky „Born Of Fire“. Název sice silně zavání Manowar, ovšem když rozjede úvodní ostrou punkmetalovou jízdu „Glory To The Slain“, je jasné, že od světa Erica Adamse a Joeyho DiMaia je Ross vzdálen na milion světelných let. Následující „Fight The Fight“ zachází až do teritoria thrash metalu a zpěv Marca Lopese připomene projev Bobbyho Blitze Elswortha z Overkill. K němu má Lopes blízko i v jiných pasážích. Ovšem jeho rejstřík (byť v rozsahu má své mantinely) je pestřejší než na minulé „By Blood Sworn“ a tak se nebojí v „Denied By The Cross“ zajet skoro až k murmuru. Po vokální i instrumentální stránce je tedy „Born Of Fire“ v pořádku.
S kvalitou skladeb samotných už to tak slavné není. Ne že by Rossovi vyschla studnice nápadů, ale přece jen byl spíše zručným kytaristou než skladatelem. Na jeho kontě je sice spoluautorství skladeb „Each Down I Die“, „Hail And Kill“ či „Kings Of Metal“, ale to pro novou desku skoro nic neznamená. Najdou se zde sice lepší skladby jako „Devil Holiday“, „Maiden Of Shadows“ nebo „Waking The Moon“, ovšem ani ony netrčí nijak výrazně nad zbytek, který se pohybuje v lehkém (ale opravdu lehkém) nadprůměru. Na vině je v tomto případě absence silných a skutečně zapamatovatelných melodií, na které Ross nikdy neměl úplně čuch a v posledních letech (i u minulé „By Blood Sworn“) je jejich absence ještě trochu tíživější. Pozitivem na druhou stranu může být, že Ross se vyvaroval balad a jediným pomalejším zástupcem na albu je sabbathovsky monstrózní „The Blackest Heart“, která patří k těm lepším momentům desky.
„Born Of Fire“ je tak jen zapsanou položkou do Rossovy diskografie. Není nijak výjimečným dílem, ale není ani žádným průserem. Současnou metalovou kulturu sice nemůže obohatit, ale fanoušky Ross The Boss dozajista uspokojí. Nebudou z něj sice skákat metr vysoko, ale i tak pro ně bude mít výpovědní hodnotu. U širšího metalového národa už to bude o něco slabší.
|
