Vlastně se jedná o osvědčený a dobrou polovinou zúčastněných i dostatečně vyzkoušený model, proto by se dalo předpokládat, že se na něm (při muzikantské kvalitě všech protagonistů) nedá nic zkazit. Výsledky vzájemné spolupráce představili kytarista a klávesáka Magnus Karlsson se zpěvákem Russellem Allenem v první dekádě tohoto století již třikrát, společnost jim u toho dělal další nepřehlédnutelý křikloun rockové scény Jorn Lande. Ve čtvrtém kole již Magnuse nahradil Timo Tolkki, ale jak je vidět, švédského kytaristu podobný model zjevně baví. Takže i když by mohl být aktuálně dostatečně vytížený díky chystanému albu svého projektu Magnus Karlsson´s Free Fall, čas i kompoziční síly na další společný zářez s Allenem si našel. Místo Landeho tentokrát kluci přibrali do party bývalou zpěvačku Nightwish Anette Olzon, která by si díky nedávno vydanému albu projektu The Dark Element (v němž si vyříkává své hudební vize s Jani Liimatainenen (ex-Sonata Arctica) taky na nudu stěžovat nemusela a všechno to tradičně zaštítil Serafino Perugino a jeho Frontiers Records.
Z předchozího seznamu známých jmen by mělo být jasné, že technicky i muzikantsky bude vše na vysoké úrovni. Karlssonovi lze přiznat i to, že jeho autorská forma není špatná a že je na své dva zpívající parťáky poměrně dobře naladěn, což, jak již minulost ukázala, je zejména u Anetky velmi důležité. Téhle desce však trochu chybí duše (a je to hmatatelné zejména u některých ze skladeb, kde se k mikrofonu postaví oba hlavní představitelé) – takové to nenápadné a přitom strašně důležité cosi, co výslednému produktu dodá teplo a pocit sounáležitosti mezi těmi, kteří se pustili do společného díla. Přesně to, co tak silně vyzařuje z obalu desky! Střet dvou živlů, mezi kterými to jiskří. Jenže zkuste třeba píseň „What I Live“, která přes příjemnou melodii zní podivně odevzdaně, jako by se její protagonisté na sebe nedokázali naladit. Přitom třeba v úvodní „Never Die“ s výrazným Allenovým projevem a velmi žhavou harmonií dramatických kláves, kousavé kytary i pestrých bicích, v „I`ll Never Leave You“, zprvu zdánlivě agresivní, následně navolněné zvonivým hlasem Anette (tohle je přesně její parketa!) nebo v živočišně akční „Lost Soul“ to energicky tepe, melodicky klouže a emocemi nešetří a je zjevné, že si trio hlavních protagonistů, doplněné o bicmena Anderse Köllerforse, k sobě snadno cestu najít dokáže. Není náhodou, že výčet vrcholů i údolí alba se týká položek z první půlky desky, ta je přece jenom bouřlivější, než pocitově usedlá polovina druhá.
I přes to ta úvodní věta platí a příznivci modelu Allen / Lande si na své spolehlivě přijdou. Na albu „Worlds Apart“ není nic pokaženého. Jen se holt musíte smířit s tím, že chlad umělého spojování na vás z dobrých melodií i výkonů občas docela nepříjemně vykoukne.
|
