Pokud bychom chtěli bratislavské Malokarpatan velmi zjednodušeně popsat, můžeme o nich mluvit jako o slovenské odpovědi na Master`s Hammer z dávných dob. Parta Františka Štorma se léty vyprofilovala v trochu jinou kapelu, než byla v dobách „Rituálu“ nebo „Jilemnického okultisty“ a proto pro staromilce mohou být Malokarpatan v současnosti jednoznačnou volbou. Jisté je, že nikdy se jim nemůže povést stát se tak kultovní kapelou jako Master`s Hammer ze začátku devadesátých let, ovšem stejně tak jisté je, že si z odkazem této pražské legendy dokáží poradit navýsost dobře. Nejdůležitější na celé věci je, že Malokarpatan nejsou jen pustou kopírkou Štorma a spol., že se za šestiletou existenci dokázali vyprofilovat do specifické kapely a k tomu jim postačilo vlastně jen klasické nástrojové obsazení bez přidaných studiových kouzel a podvodů.
Styl, jakým se ubírat, jasně definovali už na debutu „Stridžie dni“. Základem byl (a vlastně do současnosti je) klasický black metal s pohanskou atmosférou, do kterého bratislavská pětice mísí vlivy klasického heavy metalu a stále důležitější prvky hudby jejich domoviny. Naštěstí Malokarpatan k tomu nevyužívají žádné lidové nástroje a vystačí si pouze s klasickým metalovým obsazení – dvě kytary, baskytara a bicí. Neurazí tím ani staré blackmetalisty, libující si v dávných deskách Bathory, ani mladší posluchače, bažící po větší pestrosti. Malokarpatan se usídlili někde na půli cesty a to je místo, kde jim to sluší.
Jejich tři alba (včetně novinky „Krupinské ohne“) vykazují velkou dávku profesionality, staromilského přístupu k věci a nadhledu, což jim zachovává náskok před zbytek konkurence od našich východních sousedů. I když je novinka možná více blackmetalovým (či přímočařejším) kouskem, než byla minulá „Nordkarpatenland“, stále se Malokarpatan drží své tradice a nenabízí jen čistý blackmetalový rachot norského střihu. I z „Krupinských ohňů“ je totiž cítit pach jejich rodné země, přestože samotný úvod „V brezových hájech poblíž Babinej zjavoval sa nám podsvetný velmož“ připomene ambientní choutky Varga Vikernese, následné tajemně znějící chorály a černouhelným kytarovým riffem rozjíždí opět důvěrně známou hru, která hodně tíhne k Bathory, model alba „Blood Fire Death“. Na první poslech sice může kompozice s různými mezihrami a střídání temp působit trochu neuceleně, ale to je jen první dojem, který následný poslech značně koriguje. Úvodní věc je tak nejbombastičtější a při svých třinácti minutách také nejdelší skladbou alba, a dalo by se říct, že její výkladní skříní.
Na přímočařejší notu pak hraje „Ze semena viselcuov čarovný koren povstáva“, ovšem i ona si zachovává prvky mystična, podobně jako „Na černém kuoni sme lítali firmamentem“, kde však nejvíce zaujmou postupy, které si Malokarpatan vypůjčili z klasického heavy metalu. Navíc čisté pasáže, kde prim hraje akustická kytara a drobné příspěvky kytarových syntezátorů, působí vyloženě očistným dojmem. Důležitým prvkem je pak práce s aranžemi a různými netradičně blackmetalovými zvuky. Ty opanovaly začátek strašidelné „Filipojakubská noc na Štangarígelských skalách“ a jako vždy jsou vítaným občerstvením alba. Jediným přešlapem alba je refrén závěrečné „Krupinské ohne poštyrikráte teho roku vzplanuli“. Nadějně rozjíždějící se skladba roste na epických motivech, do kterých kapela přidává opět nezbytný blackmetalový aspekt, ovšem skandovaný refrén působí rušivě, jak z jiného světa. I ten největší fanoušek musí uznat, že čistý zpěv této kapele vůbec nesluší a nepřispěje k pestrosti alba. Spíše naopak…
Je to ta největší vada na kráse jinak výborného díla, plného všeobjímající temné atmosféry. se s „Krupinskými ohni“ povedlo vyrovnat předchozím albům. O novince se dá říct, že kapele upevňuje už tak dost dobrou pozici na slovenské scéně a je příslibem toho, že Malokarpatan mohou více expandovat za hranice rodné země. Tento černý výhonek od Dunaje se má totiž čile k světu.
|
