Předpoklad, že verze moderního metalu, na které postavili svůj úspěch Amaranthe, bude postupně mutovat, se vzhledem k ohlasu, který švédská šestice vyvolala, dal brát za jistotu. Pro mladou metalovou krev je tohle zjevně lákavý prostor a čerstvá italská odpověď, založená na kontrastu mezi jemným ženským hlasem, hrubými kytarami, masivní dávkou elektroniky, disko rytmy a občasným chropotem se jmenuje Volturian. Za vznikem této kapely stojí skladatel, kytarista a klávesák Federico Mondelli (Frozen Crown) a zpěvačka Federica Lanna (Sleeping Romance). Federico z domovského spolku přibral bicmena Alberta Mezzanoteho a na jednorázovou pěveckou výpomoc i svou manželku Jade Etro, sestavu pak zkompletoval basák Massimiliano Rossi a tihle modernisté se mohli (nejen) na vlnách europopu devadesátých let s chutí společně vrhnout na taneční parket.
Debutové album „Crimson“ v melodičnosti nezapře personální propojenost s Frozen Crown. Díky daleko jemnějším Federičiným hlasivkám, radikálně odlišnému zvukovému kabátu a dusavým rytmům, u kterých se leckdy přítomnost Alberta Mezzanoteho u bicích zdá téměř zbytečná, je zjevná snaha znít daleko líbivěji a přístupněji (což vzhledem k tomu, že Frozen Crown nepatří ke kdovíjakým složitým kapelám, vypovídá mnohé). Samozřejmě, že hudba Volturian je nabitá adrenalinem a neposedností, jen je otázka, jak moc při moderním hledání kontrastů kapela jede výhradně na efekt a marketingové přemýšlení. Vezměte třeba skladbu „The Killing Joke“, ve které zachrastění kytar v podstatě škodí hlubšímu smyslnému zpěvaččině hlasu a tak nějak nadbytečně maskuje popové chutě Volturian, či nasládlou „Haunting Symphony“, která ve své naivní neškodnosti, optimismu a melodické lehkosti je natolik příjemná, až se nabízí kacířská myšlenka, že by Federice slušelo udělat čistě popovou desku, ve které by se jí pod nohy ty kytary zbytečně nemotaly. Největší výpovědní hodnotu má nakonec cover od Roxette „Fading Like A Flower“ – Volturian jí sice částečně vtisknou vlastní výraz, aniž by nějak necitlivě poškodili krásu originálu, ale pocitu, že by jej byť o jemnou špetičku obohatili, se ani v nejmenším nedočkáte.
A takhle je to s celým albem „Crimson“. Přistoupíte-li na modernistickou hru Volturian, dá se říct, že tenhle umělohmotný a profesionálně ošetřený produkt je šikovně zpracován a zabalen, jen mu schází srdce a nějaký hlubší emoce. Že se z alba postupem času může díky podařeným melodiím a příjemnému Federičině hlasu vyklubat alespoň neškodná a celkem fajn kulisovka, je asi tím největším vítězstvím, po kterém Volturian mohou aktuálně pokukovat.
|
