Když už dojde na změny v sestavě, nebývá u Royal Hunt obvykle kdovíjak velký průvan, který by nějak razantně pozměnil výraz kapely. Z pohledu toho, v jaké sestavě se zrodilo páté album „Fear“, nedá se říct, že by šlo o proměnu úplně zanedbatelnou. D.C. Coopera nahradil další křikloun zpoza oceánu John West, který se v době svého nástupu k Royal Hunt mohl už pochlubit nejen vydáním dvou sólových desek, ale i působením v Badlands, kde nahradil Raye Gillana, spoluprací s Cozy Powelem, či několika nahrávkami se stylově nepříliš vzdálenými Artension. Jako „stálý“ člen se na albu představil již osvědčený bubeník Allan Sørensen (během svého první stálého angažmá u Royal Hunt však stihl nahrát pouze album „Fear“) a zároveň Royal Hunt přišli o dámskou vokální sekci, back-vokálů se tentokrát ujal pouze stálý spolupracovník Ken Lübcke. Vezmeme-li v úvahu, že doprovodné vokály tím trošku ztratily barevnost, že projev Johna Westa byl sice precizní, ale oproti Cooperovi trochu civilnější a usedlejší, a navíc, že André Andersen se po nepříliš světoborném sólovém debutu a po odchodu Coopera neocitl úplně na vrcholu svých tvůrčích schopností, je opatrné album „Fear“ jakousi snahou o nalezení potenciálu, představeného na albu „Paradox“.
Ve světle toho, že Royal Hunt nikdy neudělali vyloženě špatné album, je nabíledni, že i „Fear“ má své velmi silné chvíle. Dramaturgie tohoto alba není úplně šťastná, neboť zařadit na úvod osobitou a na první ucho nechytlavou kompozici se nezdá jako ideální tah. Pravdou je, že pokud některá z písní má dělat čest názvu desky, je to právě titulní rozsáhlá skladba s atmosférickým úvodem i sugestivním závěrem, líným tempem a nezvykle houževnatým a chvílemi až depresivním výrazem, přičemž tyto aspekty překonají v obtížnosti vstupu do alba i předchozí „Paradox“. Byť díky tradičním barvám a příjemné přetlačované kláves a kytary si Royal Hunt rozhodně s nikým nespletete, ani u dvou následujících skladeb se příliš jásat nedá, byť refrén „Faces Of War“ už celkem šťavnatě klouže, v „Cold City Lights“ s Westovým výškařením už zajiskří obvyklá melodická lehkost a decentní fanfáry do ní vnesou jistou majestátnost.
S akčním kytarovým kousancem v „Lies“ Royal Hunt přece jen naplno obživnou, živočišný vítr společného proplétání kytary a kláves je velice svěží a silný refrénový slogan nabídne po předchozí vokální eleganci parádní vyvrcholení, hladivá „Follow Me“ s úžasným vnitřním klidem naplno představí emotivní sílu Westova hlasu, ve „Voices“ se silně projeví Andersenova láska k vážné hudbě a je z toho další tradičně košaté dobrodružství. Škoda jen, že dramatičnost závěrečné „Sea Of Time“ se nepodaří úplně vygradovat do strhujícího závěru.
Na přelomu století se Royal Hunt poprvé podívali do Ruska i do Korey a představili se i na prestižním Wackenu. I když z pohledu vlastní diskografie prožili trochu slabší chvíli, zcela zjevně jim celkový kredit nesnížila.
|
