Dílo spisovatele Stephena Kinga lákalo, láká a zřejmě i bude lákat řadu umělců k vlastní interpretaci jeho příběhů. Na své třetí desce sáhlo ústřední duo německých progresivistů Flaming Row po jednom ze zásadních Kingových románů – zrod alba komentoval kytarista, basák, zpěvák a jeden z autorů (tím druhým je zpěvačka Melanie Mau) Martin Schnella hláškou, že s Melanií oba milují sledování skvělých filmů a poté co shlédli Temnou věž, zrodil se nápad na nové album. Pokud vás děsí už samotný fakt, že autorská dvojice sáhla po zmrzačeném torzu fenomenální knihy, vězte, že to nakonec nemusí být ten nejzásadnější problém, neboť zpracování Flaming Row je docela (eufemisticky řečeno) osobité.
Flaming Row se na albu „The Pure Shine“ pustili do jakéhosi progresivně komorního muzikálu. Sezvali k němu řadu hostí, z nichž celá polovina se s tahounskou dvojicí kapely podělila o pěvecké party. A právě proto je vokální složka tím nejzajímavějším bodem programu (je třeba upozornit, že album obsahuje i druhý, čistě instrumentální disk, který je hlavní zbraně pochopitelně zcela zbaven…), což naprosto úžasným způsobem prozradí úvodní „A Tower In The Clouds“, která poté, co přes uklidňující, étericky romantickou a celkově nenápadnou melodii vyvrcholí ve vzrušujícím lehkonohém proplétání několika vokálních linek. Jenže pak se ukáže, že jde o jeden z nejživějších momentů celé desky a do samotného finále zbývá urazit ještě téměř sedmdesát minut! „The Pure Shine“ obsahuje sice pouhých šest skladeb, ty jsou však ve většině případů ještě rozděleny do dalších pasáží, ve kterých kapela mění atmosféru či postupy, takže rozmanitost je zaručena, pouze však do určité míry. Flaming Row totiž prakticky neopouštějí křehký a velmi přívětivý výraz. Což třeba ve skladbě „Jake`s Destiny“, v níž název instrumentální pasáže „Relentless Pursuit“ (tedy „Neúprosné pronásledování“) probouzí představu velmi bouřlivé, dynamické a nebezpečím vonící pasáže, a Flaming Row ji pořeší veselými píšťalkami, optimistickým kytarovým riffem a rozverným houslovým motivem (byť vše chytne v porovnání s většinou nahrávky alespoň svižnost a akci), působí až nepatřičně a komicky. Ovšem když v závěru této skladby přece jen dojde na větší drama, během krátké chvíle si jej Flaming Row nechají utéct mezi prsty. Podobně to dopadne i v nejrozsáhlejší „The Sorcerer“, kde už neschopnost (nebo možná spíš nechuť) skladby nějak výrazně vypointovat začíná být poměrně únavná a tenhle stav nezachrání ani saxofon, jehož zvuk společně s dalším výborným hlasováním proplétáním a nesmírně příjemným hlasem Melindy udělá z „The Final Attempt“ nejsilnější položku alba.
Flaming Row nelze upřít schopnost vykouzlit velmi jemné, zasněné a hladivé melodie, vytvořit rozjímavou až meditativní hudbu, či celkem přirozeně pospojovat spoustu drobných nápadů tak, aby tyto vzájemně nekolidovaly a zapadaly do sebe, stejně tak je možné ocenit jejich hru na detail a propracovanost. Ovšem jako vypravěči příběhu s potenciální dramatickou zápletkou (což ve chvíli, kdy se do něj pustili, považuji za zásadní) jsou v tomto případě rozvláčným uspavačem hadů, který navíc neví, kdy přestat…
|
