Že je Glenn Danzig velkým obdivovatelem Elvise Presleyho je stará věc. Skoro stejně jako to, že mu v posledních letech sakra dochází nápady. Mezi jednotlivými alby dělá čím dál větší pauzy, které vyplňuje sbírkami coververzí a různými podivnými recykláty minulých let. Doby, kdy bouřil na MTV s klipem „Mother“ a vydával nezapomenutelné desky typu „Lucifuge“ a „How The Gods Kill“, jsou už pravděpodobně nenávratně pryč a přestože jeho poslední alba (zejména „Deth Red Sabaoth“) si stále drží svou úroveň, není Glenn dnes už tak inspirativním muzikantem jako v osmdesátých a devadesátých letech. Přidal se sice znovu k legendárním punkerům The Misfits, ale jeho sólová kariéra trochu skomírá.
Danzigovi je dnes pětašedesát let a nemá potřebu někomu něco dokazovat. Legendou se stal už dávno a i když je jeho hudba pro řadu lidí špatně zkousnutelná, patří Glenn k těm vyvoleným, kteří se stali během let symbolem rock/metalové kultury. Vlastně i proto bylo ohlášení sbírky coververzí Elvise Presleyho docela logickým krokem a řada Danzigových příznivců oznámení tohoto alba vzala s povděkem. Hlasově byl totiž tento zpěvák z New Jersey Elvisovi vždy blízký a proto kolekce „Danzig Sings Elvis“ mohla slibovat slušný zážitek, navíc s přihlédnutím k tomu, že Danzig byl vždy považován za inovátora a experimentátora.
To však zde neplatí a právě to je ten největší problém této sbírky. Danzig totiž Elvisovy písně neuchopil podle svého, ale přehrává je s úctou a pokorou k originálu. Album proto zní, jako kdybyste poslouchali samotného Elvise (ano, až tak je Glennův vokál podobný) v současné zvukové kvalitě, ovšem bez jakékoliv přidané hodnoty. Skladby nejsou hozeny do Danzigova typického hávu, ale je z nich cítit Elvisova doba padesátých a šedesátých let, což je spíše na škodu, protože potenciál, jaký se dal z Presleyho skladeb vydolovat, je obrovský. Danzig jej však nevyužil a posluchačům předkládá další kolekci (minimálně s pět let starou sbírkou coververzí „Skeletons“), která ponese nálepku zbytečnosti.
Uchopit album trochu svojsky, tak z něho Danzig mohl udělat sbírku prvotřídních rock n`rollových hitů, protože Elvisovy skladby svou sílu stále mají. Minimálně ty nejslavnější, jako „Always On My Mind“ (1972), „Loving Arms“ (1973), „Is It So Strange“ (1957) nebo „Love Me“ (1956). Ale Danzig z větší části ponechal původní aranže i dávného ducha a možná proto nejsilnějším vkladem je kytarové sólo Tommyho Victora (jinak Prong) ve slavné „Always On My Mind“, které celou skladbu prozáří a přece jen ji vtáhne trochu více do současnosti, a zpěvákův skutečně teatrální projev v „Loving Arms“. Ovšem jsou to jen takové momenty, které si zaslouží posluchačovu pozornost, protože většina skladeb se nese v až zbytečně utahaném tempu, které nezachrání ani Danzigův sebejistý vokál.
Kdyby tato deska nevyšla, vůbec nic by se nestalo a Glenn mohl v klidu pracovat na další sólovce. Skladby samotné není třeba hodnotit, jejich kvalitu už dávno prověřil čas a všechny se staly už dávno legendami. Není třeba se zaobírat ani Danzigovým vokálním projevem, protože ten na síle a podmanivosti také neztrácí. Jen prostě to provedení, jaké pánové Danzig a Victor (spolu s bubeníkem Joeym Castillem) naservírovali, není úplně nejšťastnější.
|
