Je tu další z alb doby koronavirové. Dobu, kdy muzikanti musejí sedět doma a koncertní pódia jsou pro ně hudbou vzdálené budoucnosti, využili někteří z nich k tvorbě nového materiálu. „Jsem hudebník a nebudu sedět s rukama v klíně. Budu hrát,“ vykřikl do světa britský matador Tyla J. Pallas, frontman letitých zhýralců Dogs D`Amour. Pod hlavičkou této kapely vydal sbírku „Isolation Crossing“, aby tak doplnil svou předlouhou, ovšem někdy lehce zmatenou diskografii. Je totiž otázkou zda „Isolation Crossing“ vychází pod hlavičkou Dogs D`Amour nebo jako Tylovo sólové album. Ovšem fakt, že Tyla celé album nahrál sám a hudebně směřuje k jeho akustickým výletům, přestože není zcela akustické, nahrává tomu, že jde skutečně o jeho vlastní počin a ne dílo jeho kapely.
Kdo zná Tylovu tvorbu, ví jasně, oč půjde i v případě „Isolation Crossing“. Tyla je totiž velice svérázný umělec, který v osmdesátých letech postavil Dogs D`Amour na tradicích The Rolling Stones, Hanoi Rocks a New York Dolls, čemuž je tahle kapela, i po řadě personálních zmatků, věrná dosud. Podobnou hudbu prezentuje i jako sólový umělec, ovšem v tomto případě rezignuje na jakoukoliv zvukovou učesanost Dogs D`Amour a vypouští do světa nahrávky, které tvoří sám na koleni. Tím se přibližuje tvorbě bývalého kytaristy Guns N`Roses Izzyho Stradlina nebo dávným albům Johnnyho Thunderse z dob jeho největších feťáckých let. Tyla však na rozdíl od Thunderse stojí pevně nohama na zemi a jeho tvorba má hlavu a patu. Způsobem, jakým tvoří, jí zanechává naprostou autentičnost a proto má posluchač při poslechu těchto alb šanci nahlédnout přímo do hudebníkovy kuchyně. Tím jsou tyto desky přitažlivé, jakkoliv mohou být nedokonalé a po stránce zvukové a produkční naprosto nedotažené.
Sám Tyla, jeho lajdácký zpěv a vřískavá akustická kytara, to je i „Isolation Crossing“. A „Isolation Crossing“ je hodně svérázná, ale na druhou stranu dobrá deska. Co ji totiž dělá zajímavou, kromě zmíněné až naturalistické autentičnosti, jsou opět dobré skladby. Ty Tyla umí. A nemůžete mu vyčítat, že se už někde opakuje (i kdyby to byla stokrát pravda), protože tento umělec má dar předložit takovou skladbu, kterou (i přes její nedostatky) prostě nevypnete. A i když tu nejlepší - „Isolation Station Blues“ - umístil hned na první místo této desky, dobře se poslouchá i zbytek. „Isolation Station Blues“ totiž ukáže směr, kterým deska půjde a tím je v tomto případě dřevní blues rock, který povětšinou Tyla hraje jen s akustikou, i když právě ve zmíněné úvodní skladbě nebo v „Satan`s Armada“ do ní přimíchá i tóny zkreslené kytary.
Album se dotýká samotných kořenů blues a sahá skoro až k deltě Mississippi a to už jen proto, že Tyla kdysi přiznal, že jeden z jeho největších idolů všech dob je Robert Johnson, skvělý bluesman, který zemřel v roce 1938. „Isolation Crossing“ moc nezní jako album, které je vydáváno v roce 2020, svým pojetím a zvukem se přibližuje spíše době padesátých a šedesátých let. Zajisté to byl úmysl, protože jak Tyla dokazuje v Dogs D`Amour, umí udělat i soudobější zvuk, ale v tomto případě to není třeba. „Human, Just Like You“, „Razor Sharp # 1“, „Highwayman`s Gin“ nebo „Life Goes Out“ jsou silné kompozice, které přesvědčí i v tomto odfláknutém zvukovém balení. Nejsou to žádné hity, ovšem ve chvíli, kdy by je do ruky vzal zkušený producent a Tyla je zahrál s kapelou v prvotřídním studiu, hity by se z nich staly okamžitě. Ovšem to by zase ztratily kouzlo nedokonalosti. Tak si vyberte…
„Isolation Crossing“ je sympatická nahrávka, kterou Tyla (podobně jako Trent Reznor z Nine Inch Nails v podobě dvou alb „Ghosts“) rozšířil mezi své fanoušky zdarma. Ti budou rozhodně potěšeni. Ovšem ti, kteří si libují v bombastických produkcích, kdy už rocková hudba zní spíše jako soundtrack k nejnovějšímu hollywoodskému trháku, se opět štítivě odtáhnou.
|
