Nekorunovaní králové světového doom metalu a gotiky se v posledních letech dostali do slepé uličky. Kapela, kterou jste museli v dobách jejich největší slávy obdivovat za odvahu, chuť experimentovat a přitom neztratit nic ze svého skladatelského umu, což z ní udělalo formaci celosvětové úrovně, se na posledních albech až příliš vracela ke kořenům a hrála na jistotu. Skalním fanouškům opusů „Gothic“, „Shades Of God“ nebo debutu „Lost Paradise“ to sice bylo po chuti, ale Paradise Lost tím ztráceli hodně ze svého espritu výjimečnosti a navíc na posledních dvou deskách „The Plague Within“ a „Medusa“ i trochu kompozičně tápali. Nebyla to záležitost jen těchto alb, protože tento trend kapela nabrala už od bezejmenného alba z roku 2005, které po skvělé „Symbol Of Life“ představovalo hru na „malou domů“. Ortodoxní gotici, kteří proklínali alba „One Second“ a „Host“, sice jásali, ale ti střízlivější uznali, že doby hodokvasu u Paradise Lost skončila.
Britové netočili v dalších letech špatná alba, zejména s „Faith Divides Us – Faith Unites Us“ se mohli přibllížit na dostřel ke svým dílům z devadesátých let, ovšem návrat do někdejší formy se nekonal ani s touto deskou, ani s další slušnou, „Tragic Idol“. A vlastně se úplně nekoná ani s novinkou „Obsidian“, přestože promo titulky hlásají, že začíná nová éra kapely a s ní přichází i nové „Icon“ či „Draconian Times“… Tomu však nevěřte, tak to rozhodně není. Obě zmiňované desky, patřící do pokladnice metalové historie, zůstávají pochopitelně nedosaženy, protože jednak měly kouzlo své doby, plné novátorského nadšení a neotřelých přístupů, za druhé pořád platí staré herakleitovské přísloví, že dvakrát do jedné řeky nevstoupíš.
Pokaždé když Paradise Lost přijdou s novou deskou, bude ji posluchač nutně srovnávat s jejich historickými alby, což sice na jednu stranu znamená předsudky, ale na stranu druhou, ta dávná alba kdysi skutečně psala historii. Ovšem, jestliže s „The Plague Within“ a „Medusou“ Paradise Lost překročili bludný kořen, s „Obsidian“ jako kdyby našli směr, kudy ze začarovaného kruhu. Přestože stylově album opět zasadili do první poloviny devadesátých let (co se týče kontextu jejich tvorby), nejblíže někam mezi „Shades Of God“ a „Icon“ a částečně i „Draconian Times“, nechybí tentokrát dobré nápady. Důležité je, že si ústřední dvojice Nick Holmes a Greg Mackintosh udělala konečně jasno ve svých znovuobjevených deathmetalových choutkách a nechala si je pro oba boční projekty Bloodbath (Holmes) a Strigoi (Mackithosh).
Kapela před vydáním „Obsidian“ zmiňovala své nejslavnější dílo „Draconian Times“, čemuž by odpovídal i klavírní úvod „Darker Thoughts“. Ten je však o poznání méně nápaditý než majestátní vstup do slavné „Enchantment“, ale v podstatě evokuje podobné nálady. Ty sice Holmes okamžitě rozmetá zbytečným použitím murmuru, ale je tady Mackintosh a jeho nenapodobitelná kytara, ze které tryská gejzír křišťálově čistých tónů a nádherných melodií. Je to právě on, kdo je vůdčí osoboností celého alba a desku drží vysoko nad standardem svou hrou, která je po delší obě opět vzrušující a plná krásných momentů. V tomto aspektu se dá skutečně mluvit o návratu do nejlepších let kapely.
Pak jsou tu skladby samotné. Jako první singl byla vybrána „Fall From Grace“, která jako kdyby chtěla symbolizovat většinovou tvář desky. Má v sobě čarokrásné momenty, zejména, když se Holmes oprostí od murmuru a opět zpívá čistým hlasem, což je jeho největší přednost. Okamžik, kdy se jeho čistý projev smísí s Mackintoshovými vyhrávkami (tak se naštěstí děje na řadě dalších míst desky) opět tepe pulsem historie a ukazuje, proč se kdysi Paradise Lost stali výjimečnou kapelou. Pak jsou tu ale tvrdší pasáže, které už tak objevné nejsou a sahají až ke kořenům, asi ne až k debutu „Lost Paradise“, jak tomu bylo u minulých dvou alb, ale spíše ke stylotvorné „Gothic“, ovšem tentokrát už bez momentu překvapení. Druhý singl „Ghosts“ přibližuje slokou Holmes až někam k dobám „One Second“, přestože jeho hlas zní mnohem temněji, ovšem refrén se skandovanými výkřiky „Jesus Christ“ míří opět do hájemství stařičkého doom metalu. Singly však nejsou tím nezajímavějším, co „Obsidian“ nabízí.
„Obsidian“ dostupuje vrcholu ve třech jiných skladbách. Jednou z nich je „Forsaken“, kterou uvede nebeský sbor, ale kapela po něm nasazuje rychlejší tempo, Holmes posazuje svůj hlas níž (bez toho, aby se dotkl murmuru) a Mackintosh zase vytahuje ze své pokladnice překrásné vyhrávky, které doplňuje jemnými mezihrami. Dalším klenotem je jemnější „Ending Days“, která přesně definuje to, proč se kdysi Paradise Lost stali mluvčími celé jedné generace doom metalových a gothic rockových kapel. Třetím pomyslným vrcholem je „Hope Dies Young“, která je pravděpodobně nejgotičtější z celé kolekce a možná proto má tu nejpodmanivější atmosféru, jaké jsou Paradise Lost v současné době schopni. Té se jim povedlo na celou „Obsidian“ nacpat vrchovatě a proto i tvrdší (zde nebudeme sice mluvit přímo o death metalu, ale o těch, kde Holmes používá záhrobní vokál) věci „The Devil Embraced“, „Serenity“ a „Ravenghast“ působí o poznání sympatičtěji než na minulých albech.
„Obsidian“ jako kdyby se snažilo ukázat cestu ven ze slepé uličky. Jde to sice trochu ztěžka, ale tentokrát kapela přišla s mnohem silnějším materiálem než v minulých pěti letech a všechno najednou znovu začíná dávat smysl. „Obsidian“ není nejlepší deska Paradise Lost, ale díky ní začíná jméno kapely opět zářit. Ozvěny minulosti jsou tentokrát chyceny za správný konec.
|
