„Cruelty has a human heart
and jealousy a human face…“
S úryvkem z básně Williama Blakea ze sbírky „Písně nevinnosti“ se Royal Hunt v konceptu svého sedmého alba „Eyewitness“ pustili do křížku s médii a jejich mocí. Do tohoto boje nastoupili v téměř v tradičním složení jen s drobnými změnami – na vychladlé bubenické stoličce se tentokrát hostovsky uvelebil Allan Tschicaja (tedy muž, který pár let po této jednorázové anabázi zakotvil u Pretty Maids), tradiční vokální sekci jednorázově rozšířila Laura Faurscou a pro uspokojení experimentálních chutí Andrého Andersena se na desce objevili i saxofonista Steve Daniels a cellistka Soma Allpass. Ta navázala spolupráci s Andrém v rámci jeho sólových alb „Black On Black“ a „Oceanview“ a tato kooperace oběma umělcům zjevně vyhovovala natolik, že se Soma zapojila do nahrávání i některých z následujících alb kapely. Je ovšem otázka, nakolik dvě sólovky, vydané v letech 2002 a 2003, Andrému odčerpaly síly a narušily soustředění při tvorbě alba „EyeWitness“.
Poměrně pestré album oživily jednak atmosférické vstupy do jednotlivých skladeb, jednak i trochu neobvyklé autorské chutě, které Andrého přepadly. Na albu „Eyewitness“ totiž Royal Hunt asi nejzásadnější způsobem ve své historii otevřeli otázku, jak moc jim sluší vyklouznutí z jejich tradičního kabátu. Nejde o žádný radikální zvrat, většina alba se odehrává v tradičních kolejích a i na téhle desce se najde několik velmi silných skladeb, nicméně ucelená nálada a rovnováha z předchozích alb byla narušená. Vstup do alba je velmi silný. „Hunted“ s jazykovým babylonem zpráv těží z tradiční harmonické kooperace nástrojů, z výrazného Kjaerova sóla, výborného zpěvu, ideálně propleteného s vokály, melodické chytlavosti i zvukově přístupné řezavosti. Do militantní „Can`t Let Go“ proniknou chuťové příchutě Pretty Maids, studené klávesy chytají silně alarmující výraz a do Westova hlasu prosákne nezvykle velké množství účinného jedu, takže z toho vyleze jedna z vůbec nejpichlavějších skladeb Royal Hunt. Zlom přijde v duchovní „The Prayer“, chrámová hudba a zasněné proplétání sólového zpěvu a vokálů zní velmi majestátně. „Edge Of The World“ s tvrdým riffem se tváří poměrně nevýrazně, a když se postupně rozkošatí, znovu táhne Royal Hunt k agresivnějšímu a jedovatějšímu výrazu. Kvaltovka „Burning The Sun“ je nejsilnější ukázkou tradičních zbraní kapely – tady to melodicky jiskří, dokonalá symbióza kláves a kytary pulsuje na plné pecky, West šikovně protahuje hlasivky a refrén trefuje do černého. Největší překvapení se skrývá ve „Wicked Lounge“, jedné z největších pohodovek na albu. Trocha jazzu, trocha šantánu, dominantní saxofon a silně staromilská nálada, která (přes veškerou uvolněnost) docela silně naruší děj desky. Dynamická instrumentálka „5th Element“ sice vše nahodí do obvyklých svěžích kolejí, ale v závěru alba jako by André chtěl hrát trochu na jistotu, takže až závěrečná titulní poetická náladovka, která se docela dramaticky rozběhne, přinese ještě slušnou dávku vzrušení (včetně „zkolabovaného“ závěru).
Zdálo se, že v Royal Hunt nastalo období klidu a jistoty. Jenže ještě než se změnila poslední číslice v letopočtu, proběhla v Royal Hunt personální revoluce. Basák Steen Mogensen dal po čtrnácti letech působení v Royal Hunt přednost kapele Cornerstone (společnost mu tam mimo jiné dělal i bývalý bubeník Royal Hunt Allan Sorensen, který však měl v blízké budoucnosti znovu zamířit zpátky k Royal Hunt), kytarista Jacob Kjaer si dal na nějaký čas pauzu, než s bývalým pěvcem Royal Hunt Henrikem Brockmannem založili kapelu Mercury Tide (a v rámci toho, aby bylo jasné, jak je ten svět malý, u toho byl i Allan Tschicaja). A André Andersen se mohl pustit do budování nové sestavy…
|
