Fake Names, to je zbrusu nové jméno na rockové scéně, ale při pohledu na čtyři muzikanty se váhání nad stylovým směřováním této party rozplyne. Za vším stojí kytarista Brian Baker, který se rozhodl vystoupit ze stínu Bretta Gurewitze, se kterým se už skoro třicet let dělí o kytarové party u legendárních punkrockerů Bad Religion a ještě předtím, kdysi na začátku osmdesátých, let byl členem kultovní hardcorové formace Minor Threat. K sobě si Baker přizval druhého kytaristu Michaela Hamptona, dávného spolupracovníka Henryho Rollinse z S.O.A. a pozdějšího člena part jako Embrace nebo One Last Wish. Tito dva položili základy skladbám, jež se staly páteří debutového eponymního alba nové akvizice na punkrockovém nebi.
K tomu, aby k realizaci tohoto stylově čistého půlhodinového díla došlo, bylo zapotřebí ještě další dvojice muzikantů. Post basisty obsadil Johnny Temple, od roku 1988 člen (dnes už jen papírově) washingtonských post-hardcoristů Girls Against Boys a na místo zpěváka se postavil frontman kultovních švédských hardcore punkerů Refused Dennis Lyxzén. S jeho angažováním se údajně z počátku váhalo, nakonec se Lyxzénova přítomnost ukázala být jednou z nejdůležitějších částí Fake Names. Díky němu totiž kapela získala trochu modernější výraz, který je pro debutovou desku zásadní. Hudba samotná, ač veskrze sympatická, je totiž hrána po vzoru punku model 1977.
Ale vada na kráse to není. Spojení staromilského punku, který v sobě reflektuje vlivy ať britské školy The Clash, The Professionals či The Stranglers, nebo zaoceánské v podobě Johnnyho Thunderse a jeho The Heartbreakers nebo dokonce slovutných Ramones, je ve spojení se sytým Lyxzénovým hlasem skutečně fungující. A je úplně jedno, že deska neobsahuje žádné velké hity po vzoru Bad Religion, její síla je spíše v celkové soudržnosti materiálu. Ten si nehraje na žádné velké umění, skladby mají kolem tří minut (spíše méně) a jsou vedeny podle jasného mustru – sloka, refrén, sloka refrén – a žádné velké vyhrávky. Ty jsou nahrazeny energií a životaschopností písní samotných. To dělá z této desky mnohem uvěřitelnější a zajímavější album, než je poslední deska věhlasných umělců jako Green Day nebo Blink-182, přičemž mustr by mohl být totožný.
Ve své podstatě nemá tahle nahrávka vyloženě slabých míst. I když otvírák „All For Sale“ až tak úplně nepřesvědčí, „Being Them“ už ukáže, že máte co do činění s dobrou kapelou. Lyxzén se svým hlasem poprvé (a rozhodně ne naposledy) zamíří do míst, kde je doma Dave Grohl z Foo Fighters, čímž albu dá trochu pozlátka a alternativního nádechu. Jenže to jsou jen takové drobné aspekty, společným jmenovatelem pro všechny skladby je čistý punk. Ať už ten zpěvnější, kde sice nemůžete čekat podobná provolání, která byla typická pro anglické revolucionáře sedmdesátých let (zde zastoupený skladbami typu „Weight“, „First Everlasting“ nebo „Darkest Days“) nebo ten upalující kupředu ozlomnohu ozlomkrk („Brick“, „Lost Cause“). Vždy je na prvním místě poctivost a old school přístup.
Fake Names tak splnili očekávání fanoušků všech čtyř hudebníků. Jejich nahrávka je jako stvořená pro rychlou jízdu autem, kdy se oddáte síle prožitku a nemusíte přemýšlet nad každou notou, kterou pánové vypustí ze svých nástrojů. Nečekejte žádné převratné dílo, ale jen vysoce sympatickou punkovou nahrávku.
|
