Vypadá to, že americký multiinstrumentalista a někdejší bubeník legendy desert rocku Kyuss Brant Bjork je dnes už volný jako pták. O Kyuss se bavit nemusíme, ti svou kariéru už skončili dávno, když po sobě nechali čtyři skvělá alba, přičemž především „Welcome To Sky Valley“ a „...And The Circus Leaves Town“ patří do zlaté pokladnice rocku devadesátých let. Postupem času však Bjork opustil i další kapely, ať už se jednalo o Fu Manchu, Mondo Generator nebo Ché, a Vista Chino, kde je jako člen v současnosti zapsán, nevykazuje prakticky žádnou činnost. Odchod nebo rozpad nikdo neoznámil a přestože se v roce 2015 mluvilo o nové desce, k ničemu takovému dosud nedošlo.
Právě zhruba od té doby se Bjorkovy sólové aktivity znásobily a od faktického konce Vista Chino vydává letos pátou řadovku, která nese jen jeho vlastní jméno. A je zjevně při chuti, protože od alba „Tao Of The Devil“ vykazují jeho nahrávky vzestupnou tendenci. Novinka, kterou Brant nechal beze jména, tento trend ještě potvrzuje. Jestli je nějaká deska, o které se může tvrdit, že méně znamená více, tak je to právě tahle. Bjork se s ní totiž moce nepáral, nahrál ji ve studiu zhruba za čtrnáct dní a její neotesaný, přitom velice půvabný a přitažlivý výsledek předkládá. „Black Sabbath nahráli svůj debut za jediný den a jaká to je deska,“ zmínil Bjork. Je to sice trochu troufalé srovnávat se s klasikou největších, ale tento Američan přesně ví, o čem mluví. Drží se totiž přísloví, že zbytečná producentská činnost ubírá nahrávce její energii a proto se s podobnými záležitostmi moc nemaže.
Bjork je všeuměl, který hraje stejně dobře na bicí, kytaru či basu, i jeho zpěv je stále více charismatický a vykazuje desku od desky zlepšení. K dosažení výsledku neoptřebuje žádné studiové finesy a kouzlení producentů, na novince se znovu spoléhá na suchý zvuk své kytary, úsporné, strojově přesné bicí, ale hlavně na dobré skladby, kterých tentokrát předkládá vrchovatě. I když „Jungle In The Sound“ z úvodu desky posluchače sabbathovským riffem teprve uvádí do děje a jen naznačuje, co se v následující více než půl hodině bude dít, jako otvírák zafunguje vcelku slušně. Deska se však do obrátek dostává. Podpořen specifickým, trochu zhuleneckým (co byste taky čekali do stoner rocku?), přesto však velice dobrým zvukem, začíná albem už s „Mary (You`re Such A Lady) proudit energie, kterou Bjork podporuje hypnotickými riffy kytary, jenž v sobě rozhodně nezapřou inspiraci v díle Tonyho Iommiho.
Hlavní trhák alba nese název „Jesus Was a Bluesman“, v níž předchozí sabbathovské tempo dostává trochu větší spád. Skladba má velice nakažlivou melodii už ve sloce, ovšem v refrénu Bjork vytvořil malé mistrovské dílo. Tato skladba přesně dokazuje, proč to byl právě tento muzikant, který byl ve stoner rocku skoro u všeho důležitého. Ovšem ani zbytek alba rozhodně není k zahození, přestože „Jesus Was A Bluesman“ ční nad ostatními skladbami jako monolit. Dobrou formu vykazuje rovněž „Duke Of Dynamite“, kde naopak hitová atmosféra „Jesus Was A Bluesman“ hraje spíše ve prospěch celku, velkou práci tvoří až monotónně opakovaný kytarový riff a deklamovaný zpěv. Jako taková sympatická tečka se pak jeví závěrečná „Been So Long“. Ta jde ještě více proti proudu času, opouští stylotvorná sedmdesátá léta, míří až někam do období hippies a plnými nozdrami nasává psychedelickou atmosféru.
Jestliže minulé Bjorkovy desky byly dobré, tentokrát se jedná o ještě kvalitnější dílo. Bjorkova forma roste a mohutní. Není třeba lkát nad rozpadem Kyuss či nad Brantovým odchodem z Fu Manchu či Vista Chino (faktickým), protože na své aktuální sólovce předkládá podobně kvalitní materiál jako ve jmenovaných spolcích. Dají se proto od něj ještě čekat další velmi dobré desky.
|
