Rozčarování v řadách fanoušků Kinga Diamonda bylo po vydání „Abigail II: The Revenge“ skoro hmatatelné. Diamond sice v dobových rozhovorech „povinně“ tvrdil, jak je nová deska skvělá a jak dobře se povedlo navázat na odkaz starého majstrštyku, ovšem rozpaky tím zakrýt nedokázal. Šlo zejména o to, že album každý srovnával s o patnáct let mladším dílem, a v porovnání s ním novinka propadala na celé čáře. Ovšem v táboře kapely panoval klid. King už dávno neřešil prodejní čísla a proto se soustředil na koncerty, které k „Abigail II: The Revenge“ vypravil vskutku teatrální. Kupovidu (což v minulosti rozhodně nebylo zvykem) vydržela i sestava, na basovém postu se definitivně etabloval ztracený syn Hal Patino, jenž si v uplynulých letech vyřešil své závislosti, které jej tehdy stály místo v Diamondově kapele.
Kromě stabilní pětice do sestavy přibyla nová posila, teprve osmnáctiletá zpěvačka Livia Zita, jejíž maďarský původ byl pro Kingovu tvorbu v té době směrodatný. Jak sám přiznal, koncept alba „The Puppet Master“ nosil v hlavě už delší dobu. Poté, co kapela odehrála koncert v maďarském hlavním městě Budapešti v roce 2000 a Diamond poté absolvoval procházku nočními ulicemi maďarského hlavního města, začal koncept dostávat reálné obrysy. Do kompozičního procesu se tentokrát kromě Andyho LaRocquea zapojil nečekaně i bubeník Matt Thompson, ovšem z jeho předložených materiálů byla pro potřeby desky vybrána jen jedna skladba - groteskně hororová „No More Me“. Zapadla jako polední střípek do mozaiky alba, které posluchače přeneslo o tři sta let zpět...
...Příběh začíná na svém vlastním konci, kdy vypravěč visí jako loutka venku na zdi a padá na něj sníh. Začíná popisovat příčiny toho, proč se do toho stavu dostal. Střih a vracíme se o osmnáct let zpět, na loutkovou vánoční show, která do Budapešti přitahovala řadu návštěvníků, včetně hlavního hrdiny příběhu. Ten si při představení všimne loutky malého bubeníka, který se na něj díval lidskýma očima. Hlodá mu to v hlavě a svěří se s tím své milované Victorii, která má pocity stejné. Když se o rok později Victoria z podivného loutkového představení nevrátí domů, vypraví se i vypravěč v noci do divadla, kde se schová ve sklepě. Tam však narazí na loutkářovu manželku Emerencii, která se s nožem vypravuje na lov duší do ulic. V jedné z loutek pozná hlavní hrdina oči své Victorie a chce se dozvědět pravdu. Loutkáře to však rozlobí, načež začíná démonický rituál, při němž je hlavní hrdina spoután na podlaze v místnosti plné lidských koster. V tu chvíli mu dojde, že se stal další loutkářovou akvizicí. Postupem času se stává loutkou, cvičenou pro vystoupení, která je živena krví zabitích lidí. Když však vypravěč i Victoria (oba už v těle loutek) začínají žít vlastním životem, loutkář Victorii prodá do berlínského divadla. Hlavní hrdina se loutkářovi vzepře a za trest je prodán do Londýna, kde visí pověšen na zdi a lamentuje nad svým osudem i ztracenou Victorií…
Co se týče hudební složky tohoto (opět samozřejmě pozoruhodného) díla, tak nenavazuje na tvrdší pojetí „Abigail II: The Revenge“, ale spíše se vrací k melodičtějšímu vyznění „House Of God“ Nejlépe to dokladuje hitová a svižná „Magic“ s výraznou melodií a skoro až stadionovým refrénem, která je zároveň jednou z nejlepších skladeb celé Diamondovy tvorby. Tahle skladba vyčnívá z alba svým obrovským potenciálem a zastiňuje další kousky. Je to ovšem škoda, protože „The Puppet Master“ nabízí zajímavých položek mnohem více. Kapela sice není znovu ve formě z osmdesátých let, ale oproti „Abigail II“ je zde patrné zlepšení. Sice úplně neuchvátí titulní „The Puppet Master“ a apokalyptickými klávesami se rozjíždějící „Blue Eyes“, ale na druhou stranu zde je výtečná „Emerencia“, která nabízí pole pro teatrální souboj Diamondova hlasu s Livii Zitou. Je tu i zmíněná Thompsonova „No More Me“ s notnou dávkou nadsázky a plíživou doommetalovou atmosférou, která patří také k tomu lepšímu, co tahle deska nabízí.
Výraznou položkou je i skladba „Christmas“, kam kapela zakomponovala starou vánoční píseň „The Little Drummer Boy“, prezentpvanou Livii Zitou, kterou však LaRocque a Wead brzy rozcupují nástupem svých kytar. Je otázka, zda využití zmíněné popové skladby už nebylo za hranicí dobrého vkusu. Vytváří sice patřičnou divadelní atmosféru, ale narušuje stavbu celé písně. Skladba ale desku nasměruje do finále příběhu, které obstarává ostrá „Living Dead“, jež by klidně mohla stát díky progresivním přechodům v rytmice na straně jedné a kytarové přímočarosti na straně druhé i v repertoáru Mercyful Fate. Jako tečka za další teatrální show ale působí velmi dobře, obzvláště ve smířlivém, melancholickém závěru, kde hlasy Kinga a Livie, představující hlavní protagonisty příběhu, zoufale volají jeden druhého, i když je od sebe dělí tisíce kilometrů.
Přestože je „The Puppet Master“ opět výbornou deskou, v Diamondově diskografii znamená spíše průměr. Nedosáhne kvality starých klasik, z novodobějších desek zůstává jak za „House Of God“, tak za „The Graveyard“, ovšem směle předčí jak „Voodoo“, tak především „The Spider`s Lullabye“ a „Abigail II: The Revenge“. Proto vlastně ani nebyla na místě dobová kritika, která hovořila o tom, že King už jen vykrádá sám sebe...
|
