Kdyby člověk začal sledovat příběh rumunské party Scarlet Aura od prostředka, asi by mohl s uznáním kvitovat, kterak se tahle čtveřice pomalu posunuje a zlepšuje. Jenže život téhle kapely začal dřív, než s mizerným albem coververzí „Memories“. Tomu předcházelo výborné album „Falling Sky“, které ukázalo, že potenciál Scarlet Aura by mohl být velmi silný. Pak však kapela zavzpomínala na svoje idoly tak nešikovně a diletantsky, že níž už se propadnout snad ani nemohla. A od té doby se snaží zas vyškrábat nahoru. Je fakt, že se u toho může opírat o promohůl v podobě společného cestování po Evropě s Tarjou, Rhapsody, či Beast In Black, či odloženého letošního výletu s Visions Of Atlantis a Edenbridge. Dva roky staré album „Hot´n´Heavy“ nasměrovalo kapelu od původní dominantní melodičnosti do razantnějších metalovějších vod a vytáhlo ji z největšího marastu, i když o dávné formě si manželé Danciulescuovi se svými parťáky mohli nechat zdát.
Letošní album „Stormbreaker“ (které je druhou částí plánované trilogie „The Book Of Scarlet“, jež má i svou knižní podobu) v tomto trendu pokračuje. Scarlet Aura stále zůstávají metalovější, ale přece jen tím, že jim do některých skladeb proniknou šikovné melodie, jejich forma roste. „Stormbreaker“ pak představuje jakýsi střet těchto dvou elementů, který tentokrát prakticky ani v jednom případě nekončí žádnou katastrofou, nedá se však zároveň ani říci, že by ve všech položkách dokázali Scarlet Aura najít pro tyto dvě složky společnou řeč. Mnohé stojí na osobité zpěvačce Auře, která už zřejmě definitivně dala přednost obhrouble drsnému výrazu (podobnost hledejte v hrdélkách Doro Pesch, Jutty Weinhold, či Federicy de Boni) před jakoukoliv jinou polohou. Tam, kde se Aura podřizuje, či alespoň přizpůsobuje melodii, tam vznikají přímočaře šťavnaté a heavíkovsky staromilské pecky („Battle Cry“, „Stormbreaker“, „I Am The One“, „A Blast From The Past“), či zde vykoukne téměř punkově nevázaná uhalekaná spontánnost (nejodlišnější a velice zábavná „Daddy`s Little Monster), tam, kde se za každou cenu snaží znít silácky („Metal Hell“), afektovaně (pomalá „High In The Sky“, v níž neskutečně protivnou sirénou Aura zabije celou atmosféru), či tam, kde kapela sklouzne do nenápadité těžkopádnosti („The Heretic“), tam je podstatně hůř.
Scarlet Aura zvedají hlavu. Progres od minulého alba je hmatatelný. Pokud se už teď honí kapele v hlavě myšlenky na plánovaný třetí díl trilogie, a pokud si udrží takhle stoupající formu, třeba se dočkáme toho, že v rámci diskografie dosud nedostižnému albu „Falling Sky“ připraví Scarlet Aura konečně důstojného následovníka.
|
