Těžko si pro vznik takového tělesa, jako byly na konci osmdesátých let Paradise Lost, lze představit lepší prostředí než je severní Anglie, kde se těžké mlhy válí nízko nad blaty a slunce svádí svůj marný boj s ponurými mraky, aby alespoň na chvíli zalilo svými paprsky koruny opadaných stromů. Už jen název – Ztracený ráj – nutně působí teskným dojmem, který nevyvolává žádné příjemné asociace. Temnota, dusivá atmosféra, žalozpěv krákajícího havrana, sedícího na špičce stromu, a až do morku kostí pronikající chlad… to bylo prostředí ve kterém si (alespoň ve svých začátcích) tahle pětice libovala. Její všeobjímající smutek a neradostné vyhlídky se měly navždy stát poznávacím znamením a stigmatem…
Paradise Lost přišli na svět ve městě Halifax, které leží v anglickém hrabství West Yorkshire a je známé právě svým nehostinným prostředím, v době všeobecného vzestupu death metalu. Ten se na britské ostrovy dral zpoza oceánu v podobě prvných alb kapel jako Death či Possessed a svedl k sobě dvě zdánlivě nesourodé duše. Milovníka Celtic Frost a německé thrashové scény Nicka Holmese a drsného Grega Mackintoshe, jenž nadevše miloval divoký mix punku, thrashe a crustu. Právě setkání těchto fanoušků tvrdé hudby (někdy na přelomu let 1987 a 1988) předurčilo jejich osud a položilo základ jedné z nejdůležitějších a nejstylotvonějších kapel devadesátých let. K tomu, aby se tak stalo, chyběl sice v té době ještě notný kus cesty, ale semínka úspěchu byla zaseta právě tenkrát v jedné z halifaxských hospod.
Trvalo něco přes rok, než k sobě Holmes s Mackintoshem našli vhodné spoluhráče a než se kapela sehrála. Nakonec se sestava ustálila a po boku ústřední dvojice stanul druhý kytarista Aaron Aedy, basista Stephen Edmondson a bubeník Matthew Archer, tedy trojice stejně smýšlejících podivínů. Rodící se death metal, který v popularitě u dospívající mládeže začal těžce válcovat thrash i klasický heavy metal, se ukázal být tím stylem, který je spojil pevným poutem. Paradise Lost, kteří si zvolili jméno podle kolosální epické básně anglického spisovatele Johna Miltona z roku 1667, popisující vypuzení Satana z ráje, však už od počátku dávali divokému death metalu trochu jinou příchuť. Libovali si v ponurých a někdy až k uzoufání pomalých tempech, v nichž nebyla nouze o inspiraci u raných Black Sabbath. Právě s takovým materiálem v zásobě a třemi demosnímky („Frozen Illusion“, „Paradise Lost“ a „Place Of Desolation“) natočili už pod křídly nezávislého vydavatelství Peaceville Records na konci roku 1989 svůj první a vcelku nesmělý počin.
Ten se objevil v únoru následujícího roku a zacílil spíše na věrné fanoušky, které si kapela nasbírala během doby, kdy s materiálem, jenž se na debutu „Lost Paradise“ objevil, koncertovala po undergroundových klubech kolem rodného města. „Lost Paradise“ není až tak dobré a zvlášť výjimečné album. Je na něm slyšet nevyzrálost materiálu a skladby samotné, až na pár výjimečných míst, neobsahují mnoho z toho, co udělalo tuhle kapelu v dalších letech tak skvělou a průkopnickou. Deska spíše cituje trendy a klišé dané doby. Po ponurém (a nic moc vypovídajícím intru) nastoupí tvrdý riffy, podladěné kytary a Holmesův ještě ne zcela vyspělý murmur. Jeho záhrobní chrčení nastartuje svižnější skladbu „Deadly Inner Sense“, jež však podstrádá invenci a technickou zdatnost zámořských vzorů. Mackitosh se v sólech už ukazuje jako potenciálně zdatný hráč, ovšem stále se jedná jen o záblesky jeho budoucího umu.
Jsou zde sice i lepší chvilky, ve kterých lze už cítit závan kreativity a toho, co přijde v příštích letech, ale pořád se jedná jen o střípky do budoucí mozaiky. Nejdůležitějším kouskem se nakonec stala stará skladba „Frozen Illusion“, v níž už Mackitosh začíná tříbit svůj specifický styl, ovšem stále ještě klade důraz spíš na zatěžkané riffy, a křišťálově čisté tóny, jimiž se v příštích letech tak proslavil, jen probleskují pod nánosy sludge/doommetalových poryvů kytar. Dobré sólo pak tento hráč zasadil do věci „Paradise Lost“, ovšem v titulní instrumentálce „Lost Paradise“ trestuhodně nevyužívá poskytnutého prostoru, čímž přijde celá atmosféra a nápad vniveč. Nepřesvědčivým prvkem je i vokální projev Nicka Holmese, který postrádá budoucí expresivitu a topí se v nemelodických pasážích, kde svůj hlas využije pouze k deklamovanému murmuru a nikoliv k nějakým zásadním vokálním kouskům.
Pokud se podíváme na budoucí velkou doom/gothic metalovou čtyřku devadesátých let, tedy Paradise Lost, My Dying Bride, Anathema a Tiamat, vidíme prakticky totožný případ. Stejně jako u ostatních tří kapel je debut „Lost Paradise“ rozpačitým dílem, které dokumentuje sklepní začátky a teprve se po scéně rozhlíží. Bez něho byl sice příběh této kapely nebyl kompletní, ovšem pro její další vývoj a slávu nebyl nijak směrodatný.
|
