Jaký je rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem? A dá se někdy určit, zda je daná věc opravdu úspěšná? Moonspell byli uprostřed svého experimentálního období. „Sin/Pecado“ představilo Portugalce jako moderní rockové těleso, ale Moonspell chtěli opět zkusit něco jiného. Poprvé ve své historii nenatáčeli album s Waldemarem Sorychtou a vsadili na producenta Andyho Reillyho, který produkoval třeba výroční verzi desky „Dusk And Her Embrase – The Original Sin“ od Cradle Of Filth, ve své době ale příliš slovutným producentem nebyl. Čtvrté album Moonspell se nahrávalo v Londýně, a jak bylo ve zvyku, kapela na něm opět změnila zvuk.
„The Butterfly Effect“ je výmluvný název alba, neboť desku ovlivnilo téma „motýlího efektu“. Možná i proto jde o hudebně nejvýstřednější nahrávku Moonspell.
Úvodní „Soulsick“ začíná masivním riffem a již od počátku si nelze nevšimnout elektronických prvků. Refrén je temný, gotika je podporována oním ústředním riffem a Fernandovým growlem, rytmus a atmosféra je ale veskrze industriální. Skladba je přímočará a má hitové ambice. Pro videoklip ale vybrána „Butterfly FX“, která má podivnou auru a ještě dekadentní a extravagantní filmové zpracování. Rytmus písně je poměrně pomalý, v refrénu je podpořen tvrdými kytarami a nervními klávesami. Ve výsledku se jedná o tvrdou industriální skladbu. Po divokém závěru předchozí písně přichází uklidnění. „Can´t Be“ je tichá, jemná a zvláštní. Zní, jako by ji kapela hrála někde v zapadlém zakouřeném klubu pro pár posmutnělých hostů, kteří chtějí zapomenout na minulost. Později se rozvine v gothic rockový kousek s výraznou táhlou melodií beze zpěvu. Velice působivá náladotvorná věc. A pak je tu „Lustmord“. Industrial kontra gothic metal. Skladba má nesmírně silný refrén, ve kterém Fernando naprosto brutálně řve. To se člověku ihned vryje do paměti. Hudba skvěle šlape a Moonspell bodují.
Jenže pak jako by se album zabrzdilo. „Selfabuse“ má zajímavou atmosféru. Fernando šeptá, hudba se podivně loudá a kytary zasněně vrní. Přijde pár momentů, které onu auru přeruší, například refrén, ale ve výsledku skladba posluchače skoro uspí. „I Am The Eternal Spectactor“ zaujme skoro diskotékovým rytmem. Vcelku uvolněná píseň opět ale příliš nezaujme. A to platí i o dalších skladbách. Tempo je poměrně pomalé, loudavé a hudbě malinko chybí jiskra. Tu přinese až výrazná „Angelizer“, která i přes svou industriálnost představuje klasickou Moonspell píseň. Fernando si v refrénu opět pořádně vyzkouší svůj growl a hlavně je skladba celkově velice výrazná a chytlavá. Rovněž následující „Tired“ patří k tomu nejlepšímu z nahrávky. Závěr desky může na první pohled vypadat zajímavě, neboť „K/O Mal de Cristo“ má přes dvanáct minut. Jenže z toho jen tři jsou „hudební“. Uklidnující až relaxační instrumentální hudba je pak vystřídána tichem, které přeruší v druhé polovině industriální nosise/ambientní ruchy.
„The Butterfly Effect“ je patrně nejexperimentálnější deskou Moonspell. Industriální metal se prolíná s gotikou. Deska začíná skvostně a první čtyři skladby jsou výtečné. Poté album upadne do už ne tak zajímavých písní a vcelku se vleče. V závěru ještě přinese několik zajímavých momentů, přesto je výsledek takový, že „The Butterfly Effect“ je zajímavé, originální album, které ale nebaví po celou dobu.
Deska obsahuje i skladby, které by na koncertech mohly být hitovky („Soulsick“, „Lustmord“), přesto je „The Butterfly Effect“ jasně nejméně „živě“ hraným albem kapely. Letos v srpnu se dočká znovuvydání a to hned v několika luxusně vypadajících formátech. Ačkoliv mělo album poněkud smíšené přijetí od fanoušků, Moonspell za ním dodnes stojí. Rovněž je důležité říct, že nahrávka měla i solidní komerční úspěch a třeba jen ve Francii se jí v době vydání prodalo více než dvanáct tisíc kopií. Takže úspěch či neúspěch? Kapela posunula své možnosti, ale v očích mnoha fanoušků se až příliš vzdálila od kořenů. S koncem století skončilo také experimentální období kapely. Moonspell se začali vracet ke své gothic metalové podstatě.
|
