„Minulé léto jsem seděl doma a poslouchal jsem hodně věcí ze sedmdesátých let,“ vzpomíná na začátek projektu BPMD basista Mark Menghi (jinak Metal Allegiance), „můj osmiletý syn se ke mně otočil a povídá: Měl bys všechny tyhle písničky nahrát, tati. A já: Hmmm, proč ne...“ Přesně tak jednoduchý byl vznik tohoto projektu, který spojil hvězdy thrash a progmetalové scény, přestože s hudbou jejich domovských kapel toho má společného pramálo. Menghi oslovil další muzikanty a brzy byla sestava kompletní. Kytarové party si vzal do své režie bývalý člen Machine Head Phil Demmel (dnes Vio-Lence), za bicí usedl někdejší hráč Dream Theater a dnes opora projektů Sons Of Apollo a The Winery Dogs Mike Portnoy a za mikrofon se postavil frontman legendárních thrasherů Overkill Bobby „Blitz“ Elsworth. Tedy sestava silná až na půdu.
Jak už bylo naznačeno, debutové album BPMD „American Made“ neobsahuje původní a autorský materiál, ale jedná se o coververze starých hardrockových a jižanských kapel ze sedmdesátých let. Vybíralo se z repertoáru Teda Nugenta, Aerosmith, Blue Öyster Cult, Van Halen, Cactus, Grand Funk Railroad, Lynyrd Skynyrd, ZZ Top, Mountain a The James Gang. Co jméno, to pojem, zejména na americké scéně. Ovšem je nutné zdůraznit, že čtveřice sice ke skladbám přistupovala s úctou k originálu, nakonec je však dotvořila k obrazu svému, z čehož vzniklo slušně rozjeté energické album, které na leckterých místech svým zápalem a silou strká (i tak skvělé originály) do kapsy.
Nejvíce se povedl samotný start, kdy si úvodní slovo bere Blitz Elsworth a vychrlí ze sebe začátek „Wang Dang Sweet Poontang“, původně od Teda Nugenta. Demmel do jeho klasického křiku zasadí úvodní nugentovský riff, čímž skladbu rozjede skoro až v thrashovém tempu. Portnoy, slavný hračička a perfekcionista, se nenechává strhnout k vlastní exhibice a hraje přímočaře a svižně, jako kdyby si chtěl vzpomenout na dávné rock n`rollové a punkové začátky. Pokud „Wang Dang Sweet Poontang“ působí jako pořádně silový rozjezd, energetická bomba vybuchuje v druhé „Toys In The Attic“ od Aerosmith. Už tak natlakovaný originál dokázala tahle čtveřice zhutnit a napěchovat ještě větší výbušností, podobně jako následující „Evil“ (původně od Cactus). Té BPMD dali ještě temnější atmosféru než kdysi Dee Snider a jeho Widowmaker a přibližují jí tak mnohem více metalovému ranku.
O kvalitě samotných skladeb ani nemusíme diskutovat, tu už dávno prověřil čas a drtivá většina z nich přežila dodnes jako největší klasika raného amerického hard rocku. V provedení BPMD nejlépe (kromě prvních tří věcí) vyznívá „Tattoo Vampire“, původně od Blue Öyster Cult, „Walk Away“ od The James Gang a především houpavé boogie „Never In My Life“ z repertoáru Mountain. Zde Demmel přiostřil klasické riffy Leslieho Westa skutečně okouzlujícím způsobem a Blitz svým nasupeným projevem evokuje nejlepší časy Briana Johnsona (AC/DC). Právě v „Never In My Life“ se kapela blíží skoro až k extatickému vrcholu a tato skladba více než kterákoliv jiná na desce ukazuje původní záměr vzniku BPMD - zahrát si především pro radost a vlastní potěšení skladby, které utvářely kdysi vkus těchto známých (přestože stylově odlišných) muzikantů.
Je dobře, že se těchto klasik chytla parta metalových muzikantů, která jim dokázala dát mnohem přitvrzenější podobu. Ta jim skutečně sluší víc, než kdyby je nahrála některá z rozličných retro rockových kapel, od nichž se podobný repertoár očekává. Pokud chcete slyšet, kde leží kořeny thrashových hvězd a co bylo předobrazem pozdějších kapel, pusťte si „American Made“. Zklamáni rozhodně nebudete.
|
