Výrok zpěvačky německých Beyond The Black Jennifer Haben o tom, že turné s Within Temptation znamenalo v jejím životě důležitý milník, by se možná dal trochu retrospektivně rozšířit o předpověď, že od chystaného turné s Amaranthe Jennifer očekává podobný efekt a někde v pozadí (nebo možná spíš přímo v centru dění) by určitě neměla chybět zmínka o tom, že si tahle kráska po vydání dva roky starého alba „Heart Of The Hurricane“ (z pohledu Jennifer dozajista zlomového, protože na této desce se po poměrně raketovém startu dokázala suverénně popasovat i s totální destrukcí kapely a vyjít z krize o něco silnější) skočila na pár popových koncertů, kde se cítila jako doma. Zhruba o tom je čtvrté album Beyond The Black „Horizons“, které celkem nepokrytě chce být přístupné a líbivé.
V hudbě téhle party nejde o nic neočekávaného, podobným způsobem mají svůj jemný metal (zdráhám se použít pojem symfonický, protože Beyond The Black jsou z hlediska symfonické načančanosti vytrvale velmi střízliví) seštelovaný od samotného počátku svojí existence. Jen ty popové tendence lehce narůstají. Budeme-li brát líbivost jako základní kritérium pro hodnocení „Horizons“, dalo by se ohánět superlativy. Pár skladeb však jede jen tak průhledně po povrchu („Coming Home“, „Paralyzed“, či asi zásadní reklamní lákadlo „Wounded Healer“ s hostovskou účastí Elize Ryd), že i přes svoji chytlavost strašně rychle vyšumí. Na druhé straně je třeba s uznáním kvitovat, že pár kousků (a je jich rozhodně víc, než těch „šumákových“) jasně vypovídá o tom, že Beyond The Black při proplétání popových a metalových šlahounků zrají a rostou. To, že největší síla se projevuje tam, kde to jiskří emocemi, je nabíledni. A vůbec nezáleží na tom, jestli se tak děje v přemýšlivě smyslném baladickém vyprávění „I Won`t Surrender“ s velmi důležitým vkladem cellistky Tiny Guo, v potemnělé klipovce „Human“ s parádní melodií, v pulsující titulce „Horizons“, těžící z lehké teatrálnosti nespoutaného projevu Jennifer, v bombastičtější „You`re Not Alone“, prosluněné popíkovině „Misery“, či v akčnějším finále „Welcome To My Wasteland“, Beyond The Black své chytlavé háčky umí úspěšně tasit v jakémkoliv tempu. Mužská část ansámblu u toho není schována nějak do pozadí, ale žolík v sukni dokazuje, že jí dominantní role naprosto vyhovuje a svědčí.
Beyond The Black nebylo možné nikdy považovat za nějaké stylové pionýry, či průkopníky, takže fakt, že na „Horizons“ z osvědčených cest neuhýbají ani o ždibíček, nepřekvapí. Zjevně vědí, jak chtějí svoji hudbu dělat a lze celkem bez potíží uznat, že sázka na chytlavost a líbivost jim spolehlivě vychází. Jen doufám, že si při zahrávání s popem tímhle albem nastavili hranice, za které se na příští desce už nepustí.
|
