Na začátku devadesátých let se na poli extrémního metalu lámaly ledy… Původní death metal, jak jej představovaly staré ikony žánru, se už skoro vyčerpal a rozdělil na několik větví. V Evropě byla zásadní ta švédská, která však postupně začala brousit jiných vod a roubovala na deathové kořeny jak heavymetalovou melodičnost, tak rock n`rollovou energii a punkovou dravost. Ovšem ve Velké Británii se děly v undergroundu velké věci. Odlišné od těch švédských a možná proto i více vzrušující. Britové na to šli z druhé strany. Místo toho, aby do své hudby implantovali vlivy punku a rock n`rollu, jejich směrem bylo postupné zpomalování a strach nahánějící gotika. To byl případ právě Paradise Lost, ale i jim podobných uskupení (My Dying Bride, Anathema a Cathedral), které s touto kapelou za pár let vytvořily Velkou čtyřku doom metalu.
Paradise Lost už po vydání debutu „Lost Paradise“ byli krok před My Dying Bride i Anathemou. Ti nejenže na svou albovou příležitost ještě čekali, ale byli to právě Paradise Lost, kteří jim ukázali cestu, kudy se celá scéna bude v následujících letech ubírat. To ale ještě trochu předbíháme... Jak už bylo zmíněno minule, „Lost Paradise“ nebyla bůhvíjaká deska. Ukázala sice, kam se kapela bude v příštích pár let ubírat, ovšem zatím vše bylo zabalené do neotesaného hávu s kompoziční ztuhlostí a veskrze průměrnými skladbami. Jako kdyby si na něm kapela vybrušovala svůj styl a testovala možnosti. Debut také nakonec zabodoval jen mezi stylovými fanoušky a jméno Paradise Lost stále držel hluboko v undergroundu. Jenže ten už vřel, chtěl roztáhnout svá křídla, chtěl být mnohem větší a ne se jen uspokojovat klubovými akcemi pro pár desítek nadšenců a debatováním o tvrdosti hudby po hospodách.
Když se bavíme o desce „Gothic“, kterou Paradise Lost začali točit ještě v roce 1990, bavíme se především o titulní skladbě, která album otvírá. Ten ohromný kus cesty, který kapela ušla za pár měsíců od „Lost Paradise“, je přímo fyzicky hmatatelný s prvními tóny. Právě zde definoval kytarista Greg Mackintosh svou nenapodobitelnou hru. Stačilo mu k tomu jen prvních pár křišťálově čistých tónů, které stékají jako kapky vody po neotesaném kameni původního death metalu. V těchto tónech, které skladbu „Gothic“ otvírají, je zapsána celá historie evropského doom metalu, jenž touto skladbou dostal úplně jiné dimenze a tvar. Zpěv Nicka Holmese sice má ještě daleko do projevu, jakým se prezentoval v dalších letech, ale i u něho je nutné uznat, že ušel od odebutu pořádný kus cesty. Sice stále používá výhradně murmur, ale ten už je srozumitelnější, čistší a pěvecky techničtější. Korunu této nezpomenutelné a stylotvorné skladbě nasazuje ženský hlas hostující zpěvačky Sarah Marrion, čímž byl dán základ všem budoucím gotickým kapelám, které do svého čela postavily ženu.
I kdyby „Gothic“ obsahovala jen titulní skladbu, stala by se nesmrtelnou klasikou. Tahle skladba totiž ční nad vším, co Paradise Lost na desku umístili. Ovšem i z dalších skladeb je jejich překotný vývoj silně znát. Není to ani tak ve stylu kompozičním, protože většina skladeb se příliš nevzdaluje od death/doommetalového ranku debutu, ale spíše v citelném zlepšení hráčských dovedností. Tím se opět vracíme k práci Grega Mackintoshe, který ve svých dvaceti letech začíná v srdci Paradise Lost zářit jako nejdražší drahokam. Ta sóla, ty vyhrávky, kterými na album přispěl, od něj posluchač ještě rok předtím čekat nemohl, a jsou to právě ony, které začínají oddělovat Paradise Lost od veškeré konkurence.
Ze samotných skladeb (kromě zmíněné titulní věci) vyčnívá ještě trojice dalších. Jednoznačnou dvojkou na albu je skladba „Shattered“, kde je velice důležitý Holmesův zpěv, který se zatím pouze nesmělými dětskými pokusy snaží vymanit z deathmetalových klišé a nasadit hluboký hlas, tenkrát tolik typický pro gotický rock, čímž předznamenává věci budoucí. Důležitá je i „Eternal“, kde opět kouzlí Mackitosh. Skladba roste spíše změnami tempa a protiklady v kytarové práci, kde v opozici vůči zpívající Mackintoshově kytaře stojí hutné riffy Aarona Aedyho. A výraznou položkou je i „Dead Emotions“, která se sice (nasazená po titulním monolitu) může jevit jako zbytečný návrat k soundu „Lost Paradise“, ale její síla se jí ani po letech nedá upřít. To v podstatě ani instrumentálce „Angel Tears“, kde Mackintosh opět kouzlí na šesti strunách svým neopakovatelným stylem. Ten prostupuje i méně výraznými skladbami typu „Rapture“ nebo „The Painless“ a dotváří jedinečnou atmosféru desky, která je natolik osobitá, že i když se Paradise Lost k podobnému stylu po dlouhých letech pokoušeli vrátit, původní kouzlo bylo dávno pryč.
„Gothic“ není bezchybné album. Není dokonalé jako budoucí epizody vývoje Paradise Lost, nemá ani tolik skvělých skladeb. Ovšem bylo přelomové, protože na něm kapela nastavila laťku pro věci další a ukázala cestu mnohým dalším souborům. Ty ještě před vydáním „Gothic“ mohla považovat za sobě rovné, ovšem tentokrát už jim utíkala kupředu mílovými kroky. Pokud byste se probírali nejstylotvornějšími alby devadesátých let (ne však nejlepšími), nutně narazíte i na tuhle nahrávku.
|
