Švýcarští Exess mají svoji hudební filozofii shrnutou do prohlášení „Recyklujeme metal“. Co si pod tím představit, by mělo prozradit jejich debutové album „Deus Ex Machina“, ke kterému se kapela dopracovala v pátém roce svojí existence. Pokud bych však měl shrnout své pocity z této desky do podobně úderného sloganu, nejspíš bych se dobral k něčemu jako „klidná voda břehy mele“.
Moutierská čtveřice totiž staví svoji muziku na syrovém a vláčném rocku, který ve většině skladeb rozkvétá z poměrně nenápadné a poklidné nálady do docela intenzivních konců, při kterých se kapela nepouští do kdovíjak strhujících eskapád. Prim hraje jednak poměrně propracovaná kytara Stéphanea Froidevauxe, která tu skromnou a přemýšlivou linii plně podporuje a jen občas ji díky zhrublému výrazu zhutní, jednak podobně nevtíravý hlas Céline Bart, jehož nezpochybnitelné charisma vás také nepraští nějak intenzivně přes uši, spíš je takovou pozvolna dávkovanou infuzí, která si cestu do žil hledá sice pozvolna, ale o to důsledněji. Zkuste třeba skladbu „Find A Shelter“, která plně zapadá do velmi konzistentního výrazu kapely. Ten je prakticky celou dobu tak nenápadný, že album může strašně snadno sklouznout k příjemné kulisovce, je však třeba zdůraznit, že tímhle krokem by se posluchač mohl připravit o slušnou řádku zajímavých momentů. Pravdou je, že závěr alba sice nabídne poměrně radikální náladové kontrasty (akustická „Bittersweet Lullaby“ versus nejkomplikovanější „Nothing Is Left“ s agresivním mužským vokálem, to vše završeno příjemnou rockovou předělávkou písně „Sleeping Satelite“ z repertoáru Tasmin Archer), ale ani ty nepředstavují kopanec tak radikální, aby narušil příjemně rockovou auru tohoto alba.
„Deus Ex Machina“ je nahrávkou, která si sama o pozornost neřekne. Ale pokud patříte k těm, kteří upřednostní rafinovaně nenápadnou hru a příjemné muzikantství s lehce syrovým výrazem před nablýskaným efektem, tak by to mohla být docela dobrá volba.
|
