I přes to, že na svých prvních třech albech vzývali Power 5 čas v různých podobách, ovlivnit chod této veličiny se jim nepodařilo, a tak parta z moravského Brumova-Bylnice završuje v letošním roce už pětadvacátý rok svojí existence. Během tohoto prožila velmi zajímavý stylový vývoj (byť nejčastěji skloňovanými pojmy byly a budou v případě téhle kapely power a progres, troufnu si tvrdit, že v případě Power 5 se nedá říct, že by jejich stylové mantinely měly být jednou provždy definitivně nastaveny), vydala sedm řadových alb a postavila se na jedno pódium s řadou významných jmen světové scény. A přitom všechno začalo tak, jak dlouhé řady jiných kapel – přehráváním převzatých skladeb. Od Van Halen, Bon Jovi, Iron Maiden, Black Sabbath, Judas Priest…Jak však Power 5 uvádí ve svém životopisu, „hraní převzatých písniček nebylo cílem kapely“. A tak v roce 1997 kapela představila svoji autorskou prvotinu „Progres Time“.
Název alba je dokonalou nápovědou o tom, co posluchače na desce čeká. Debut Power 5 je jednoznačně nejsložitější a nejobtížněji prostupnou nahrávkou v historii kapely. Snad jen po melodii úvodní „Hvězdné brány“ se lze relativně pohodlně sklouznout, ale už i tady je znát, že kapelu baví kličkovat, zašmodrchávat a překvapovat. V kombinaci s docela hrubým zvukem a houževnatými instrumentálními pasážemi, v nichž nezanedbatelnou roli hrají klávesy, které však zjevně nemají za úkol atmosféru jakkoliv odlehčit, se Power 5 postupem alba dostávají až k hranicím určité těžkopádnosti (zejména s ohledem na budoucí cesty jejich tvorby). Pro reprezentativní ukázku tehdejší tvorby Power 5 bych z velmi rozmanitého alba sáhnul po „Na smetišti světa“, jehož úvodní klávesový motiv a následně svěží rytmus se tváří velmi chytlavě, k čemuž přispívá i uvolněný zpěv frontmana Olina Škrabala, ale netrvá příliš dlouho, než se Power 5 začnou zaplétat do hudebního filozofování, a střídání těchto poloh dělá ze skladby velmi příjemný kompromis bez kompromisů mezi melodičností a technikou. Jaký to pocitový kontrast k zatěžkanému „Zapomněl“, či k titulní skladbě, pošilhávající po staromilském rocku! Příjemně cajdáčková „Znám já znám“ pak působí dojmem, jako by se na tuhle desku zatoulala trochu omylem – jedná se však o předělávku z dílny Intolerance, bývalého působiště Olina Škrabala a kytaristy Ivana Strnada, která funguje jako příjemně laskavá tečka za albem.
Queensryche, či Dream Theater. To jsou jména, ke kterým se Power 5 hlásí jako k určitému vzoru při tvorbě své prvotiny, byť hledat v jejich tvorbě jednoznačnou inspiraci pro vznik alba „Progres Time“ asi netřeba. Alba velmi solidně zahraného, s řadou zajímavých nápadů, na tehdejší poměry domácí scény i poměrně neobvyklého, v němž svou roli v boji o posluchačskou přístupnost (která nemá jednoznačného vítěze) mohly hrát i texty v češtině. Vydařený start, ale lepší časy pro Power 5 měly teprve přijít.
|
