Doba letěla kupředu jako o překot a rocková scéna zase připomínala doutnající sud plný střelného prachu. Co bylo ještě před pár lety běžným standardem, se teď jevilo jako dinosauří záležitost, dobrá leda tak pro pupkaté tatíky, a všechno nové, co přinášel každý měsíc, týden či den, bylo přijímáno s obrovskou vervou. Byla to velká doba, kdy trendy osmdesátých let ležely v prachu nastupující generací dávno odmítnuté a poplivané, a přes všechny proudy se valil syrový kytarový sound ze Seattlu, páchnoucí skutečnou sebedestruktivitou a nihilismem, ale metalové podhoubí bujelo a rozpínalo se do nevídaných rozměrů a stylů. Na scéně se už etabloval death metal, který začátkem devadesátých let dosáhl svého zenitu, z Norska vyšlehl pekelný plamen černého výhonku black metalu a nevídaný rozmach zažívalo i doom metalové hnutí, dlící zejména na britských ostrovech. Jeho prapor už tenkrát pevně třímali právě severoangličtí Paradise Lost, mající na kontě tři desky, z nichž zejména dvojka „Gothic“ ukázala obrovské ambice, které tato kapela měla.
Přestože v případě „Gothic“ a následující „Shades Of God“ šlo stále o undergroundovou záležitost, stále více se z jejich tvorby dal vytušit i jiný rozměr, který kapela skrývala. Dosud sice pokrytý vrstvou ostychu a strachem překročit vlastní Rubikon, ale pnutí a touha po něčem novém byla stále silnější. Nebylo třeba už deathmetalových berliček ani zatuchlého odéru původního doom metalu. Všechno bylo najednou jasnější, kontury ostřejší a vize do budoucna mnohem otevřenější, než se mohlo u „Shades Of God“ zdát. Jediné, co kapela v té době nechtěla, bylo zabřednout do stereotypu a opakujících se (byť pohodlných a zručných) formulí. Na přelomu zimy a jara 1993 se ledy definitivně rozlomily. Už nic nemohlo být tak jako dřív…
Pokud bychom hledali alba té doby, která lze považovat za stylotvorná a směrodatná, nelze nenarazit na „Icon“. Vrcholné dílo tehdejší britského (potažmo evorpského) metalu, album tak precizní a atmosférické, dodnes beroucí dech svou odvahou, dokonalostí a propacovaností. Právě tehdy se psala historie metalové huidby devadesátých let, něco, co navždy změnilo svět. Pokud bychom vedle sebe postavili Paradise Lost z dob debutu „Lost Paradise“ a tutéž kapelu o tři roky později, bylo by těžké uvěřit, jak krátký časový úsek mezi vším leží. Přístup, jaký kapela definovala na „Icon“, byl naprosto odlišný a revoluční. Pryč byly hnilobné časy dřevních začátků, pryč byl najednou i trochu otravný a přežitý murmur Nicka Holmese. Najednou nešlo o Paradise Lost už mluvit jako o čistě doom metalové kapele. Byla tady parta pěti muzikantsky velice vyzrálých osobností, jejichž tvorba už překračuje hranice stylů a předkládá vyzrálou metalovou desku, která dokáže zaujmout jak příznivce undergroundu, milovníky starých tradic i komerčněji založené posluchače.
Soubor třinácti vzácně vyrovnaných skladeb dokáže ohromit především svou strhující atmosférou, která objímá a spojuje všechny skladby v jeden úchvatný celek, připomínající doby gotického strachu, nadvlády katolické církve a špetky romantiky minulých století. Už jen ta síla byla šokující, co teprve stále se zlepšující kytarová práce Grega Mackintoshe (z něho „Icon“ udělala navždy jednoho z nejinspirativnějších kytaristů všech dob) a především naprosto odlišný Holmesův projev, kterému vládl pouze čistý hlas a který byl (poněkd mylně) přirovnávan k Jamesi Hetfieldovi. Ten už z úvodní „Embers Fire“ udělal nadčasovou věc, přestože se v ní kapela ještě odráží od původního zvuku. Jeho stopy lze zaslechnout i v řadě dalších skladeb, ale výrazové prostředky už jsou jiné. Nehraje se na přílišnou tvrdost, přestože riffy Aarona Aedyho mají v sobě ještě punc undergoundu, ale čarokrásné, jako proud dravé horské bystřiny čisté kytarové perly, sypající se z nástroje Grega Mackintoshe, udávají úplně jiný tón.
Krásně posmutnělá atmosféra linoucí se albem dělá z věcí jako „Joys Of The Emptiness“ (hypnotické kytarové mezihry jsou dokonalé), "Dying Freedom", "Colossal Rains“, „Christendom“ (povšimněte si opět geniálně použitého ženského vokálu) a „True Belief“ skutečné metalové monolity, skladby natolik originální a předtím nikdy neslyšené, že víte, že jste zasaženi dotekem historie. Ovšem nejen zmíněné skladby jsou těmi, na kterých „Icon“ stojí. Na tomhle albu totiž sedí každá nota, každý melodická linka i každý tón, letící z Mackintoshovy kytary. Na albu se nenajde jediná skladba, která by na něm byla navíc. Ani bez jedné by tahle deska nemohla fungovat tak mocně a neměla by takovou sílu. Vše do sebe přesně zapadá a utváří tuto krásnou mozaiku…
Právě „Icon“ byla deska, která z Paradise Lost udělala hvězdy první kategorie. Nejprve se úvod „Embers Fire“ objevil v komerční reklamě švédských prodejců elektroniky a následně se klip „True Belief“ zakousl do rotací na MTV, což bylo pro stále ještě klubovou a undergroundovou kapelu něco neuvěřitelného. Paradise Lost rostli každým dnem. Dnes je nepochybné, že mílový krok, který s „Icon“ učinili, byl správným směrem. Bez něho by se z Paradise Lost nestala jedna z nejrespektovanějších a nejlepších kapel devadesátých let.
|
