Když se řekne Jefferson Airplane, většině lidí to symoblizuje rockový pravěk. Dobu, kdy ještě ani nebylo možné mluvit o klasickém hard rocku, natož o různých odnožích metalu či punku. Když Jefferson Airplane slavili největší úspěchy, nic z toho ještě neexistovalo. Kapela vznikla dvacet let po druhé světové válce a hned se stala tou, která v domovském San Franciscu podnítila vznik hnutí hippies, jehož se záhy stala symbolem. Její psychedelický rock, smíchaný s omamným odérem všudypřítomných drog a chlastu, byl najednou tak populární, že kapela vystoupila jako jedna z hvězd na slavných festivalech Monterey Pop Festival a Woodstock. Jejich skladby „Somebody To Love“ a „White Rabbit“ se staly generačním manifestem orvaných a věčně zfetovaných hipíků a i v táboře kapely tehdy vládla deklarovaná láska a mír.
Ovšem všeho do času. Přišel srpen 1969 a s ním brutální vraždy Rodiny Charlese Mansona, přišel prosinec téhož roku a nešťastný festival v Altmamontu (kde Jefferson Airplane rovněž vystoupili) a společnost na hippies rychle změnila názor. Už to nebyli míromiluvní snílci, blábolivě žvanící o lásce, ale zfetovaná zvěř, neštítící se ani nejhorších zločinů, Jejich éra skončila velice rychle, navíc zemřely největší symboly – Jimi Hendrix, Janis Joplin a Jim Morrison. Skončili i Jefferson Airplane, naprosto vyřízení nekončícím přísunem drog a nevraživostí nové americké společnosti. V sedmdesátých letech, kdy světem už duněli Led Zeppelin, Deep Purple a Black Sabbath, pro ně stejně nebylo místo. Na jejich troskách ovšem povstala během pár let kapela nová, jakýsi přímý pokračovatel – Jefferson Starship, svázaný s původní formací přítomností frontmanů Martyho Balina a Davida Freiberga, kytaristy Paula Kantnera a zpěvačky Grace Slick. Svým významem už původní kapele konkurovat nemohl, ale všichni zbylí příznivci se většinou shodili na tom, že jako pokračovatel tradic jsou Jefferson Starship důstojní a uznávaní.
Z té původní party, která si pamatuje ještě časy Jefferson Airplane, je dnes členem Starship už jen David Freiberg, neboť Paul Kantner i Marty Balin už hrají na pravdě boží. Proto se také čekalo, že i Jefferson Starship budou patřit minulosti. Opak je však pravdou…. Kapela je v posledních letech opět koncertně činná a na její koncerty dnes chodí i mladíci, jejichž rodiče se možná narodili v době Woodstocku. S vydáním nové desky se dlouho otálelo a vlastně se s ní už ani nepočítalo. Proto je emise novinky „Mother Of The Sun“, která vyšla v poklidu bez jakéhokoliv mediálního humbuku, velikým překvapením. Možná o to větším, že se na ní objevuje autorský vklad zesnulého Martyho Balina, původní zpěvačky Grace Slick a nakonec i basisty Petea Searse, který v roce 1974 patřil k zakládajícím členům Starship. Otěže má v rukou stále pevně David Freiberg, ke kterému se znovu připojila zpěvačka i Cathy Richardson, jakási mladší reinkarnace původní vokalistky Jefferson Airplaine Signe Toly Anderson (ta už rovněž není mezi živými, zemřela v roce 2016 ve věku čtyřiasedmdesáti let).
Na novince „Mother Of The Sun“ stále slyšíme ozvěny Jefferson Airplane, ovšem kapele se v tomto případě povedl kousek vpravdě husarský. Zní na novém albu totiž svěže a současně. Nesnaží se uspokojit potřeby staromilců, protože dobře ví, že s tím v současné době už uspět nemůže. Jejich původní příznivci jsou v důchodovém věku a o nové album kapely budou jevit zájem jen stěží. To Jefferson Starship chápali vždycky a proto se jim dařilo jít s dobou, což vlastně novinka podtrhuje. Zejména úvodní dvojice „It`s About Time“ (slavnostní kompozice s autorským otiskem Martyho Balina a Grace Slick) a „What Are We Waiting For“ jsou jiskřivé rockové hity, které sice mají patinu šedesátých let, ale rezonuje v nich až stadionová atmosféra, pohybující se na hranici klasického rocku, AOR a, světe div se, pop rocku. Zejména v případě druhé jmenované skladby (trochu zbytečně na albu uvedené ve dvou verzích) se jedná o ultimativní hymnu s vypjatým refrénem, kde se skvěle doplňují hlasy Freiberga a Cathy Richardson a kytary rozehrávají čarokrásnou hru.
Stejně přitažlivě zní i bluesovější položky „Setting Sun“ a „Runaway Again“. První jmenovaná je zástupcem syrovější odnože daného stylu a silná chvilka pro Freiberga, „Runaway Again“ jede spíše v popovějším duchu, kde jsou důležité klávesové motivy a zvukové efekty. Jasná spojka s minulostí je představená v živé verzi skladby „Embryonic Journey“ z roku 1967, která patřila k experimentálním chvilkám Jefferson Airplane, kdyby do konceptu „Mother Of The Sun“ však příliš nezapadá. Trochu vybočuje i klavírní barové blues „Don`t Be Sad Anymore“, posmutnělá balada Davida Freiberga, jakési sentimentáůlní ohlédnutí za muzikantským životem, který pro něho jako dvaaosmdesátiletého umělce, nutně spěje k zaslouženému důchodu.
Pokud se jedná o rozloučení s touto americkou legendou, nemohlo „Mother Of The Sun“ dopadnout lépe. Je to svěží kolekce příjemných skladeb, která funguje i sama o sobě, bez návaznosti na minulost. Ta je zde slyšitelná v náznacích, místy i v kouzlení s roztodivnými zvukovými efekty, ale nejdůležitější je skladba jako taková. V tom je síla této nahrávky, přestože při šesti (sedmi) skladbách je to především chutná jednohubka.
|
