John Petrucci je už dávno na rock/metalové scéně pojem. Na začátku devadesátých let, kdy všemožným žebříčkům o nejlepšího kytaristu vévodil Slash z Guns N`Roses, dokázal na sebe svou profesorskou hrou, spojenou se značnou skladatelskou invencí, strhnout pozornost. To bylo v době, kdy se svými domovskými Dream Theater vydal přelomové album „Images And Words“ a ukázal, že progresivní rock či metal nemusí být jen stylem pro hrstku vyvolených intelektuálů, ale že dokáže složitou a ekvilibristicky pojatou hudbou zaujmout široké masy posluchačstva. Už jen ten strhující nástup do „Pull Me Under“ a čarokrásné sólo v následující „Another Day“ patří dávno ke klasikám žánru a Petrucci k těm nejlepším a nejuznávanějším kytaristům, které kdy rocková scéna dala světu. Není typem chladného onanisty typu Yngwieho Malmsteena, není ani geniálním náladotvůrcem jako Joe Satriani. Petrucci stojí někde na půli cesty mezi oběma. Dokáže vytvořit kompozici pro normálního smrtelníka skoro až nepochopitelnou, ale umí i rozvířit emoce a předložit harmonie, z nichž vstávají všechny chlupy na těle.
Petrucci má léta rozpoznatelný styl, který ze starých desek Dream Theater udělal malá mistrovská díla. V pozdějších letech mu sice bylo vyčítáno, že na albech „Systematic Chaos“, „Black Clouds & Silver Linings“ a především na nepříliš vydařeném dvojalbu „The Astonishing“ příliš zabředl do složitých kompozic, kde ztrácí nit a chce i za cenu slabších nápadů ukázat, kdo je skutečným mistrem šesti strun, ovšem Petrucci nikomu nic dokazovat nemusí. Proto je také jedním z mála vyvolených, kteří si mohou dovolit vydávat instrumentální desky bez toho, aby jejich práce nudila. Poprvé tak učinil v roce 2005, kdy vyšlo jeho „Suspended Animation“. V té době procházeli Dream Theater menší tvůrčí krizí, která se přenesla i do jeho sólové práce, i tak se jednalo o vysoce nadprůměrnou desku, byť určenou jen úzkému okruhu posluchačů.
O „Terminal Velocity“ mluvil Petrucci už od loňského roku, ještě v době, kdy velice vydařené poslední album Dream Theater, "Diistance Over Time“ bylo velmi žhavou záležitostí. Na začátku roku letošního ale odpálil bombu, na kterou řada fanoušků legend z Berkeley čekala několik let. Na svém novém albu totiž Petrucci spolupracoval s bubeníkem Mikem Portnoyem, kdysi tak nešťastně vyobcovaným z Dream Theater. S deset let starým rozchodem, po kterém Portnoy odešel z domovského hnízda, se řada příznivců Divadla snů dodnes nesmířila a už jen proto je pro ně „Terminal Velocity“ velkou událostí. Vlastně by bylo i tak, protože Petrucci rozhodně nepatří k těm umělcům, kteří by každý rok nebo dva zahlcovali trh sólovými projekty. Petrucci je léta věrný Dream Theater a jeho sólové výlety lze brát jako vkusný doplněk diskografie jeho domovské kapely. U „Suspended Animation“ se jednalo o precizní práci, jakési Dream Theater bez Jamese LaBrieho, a v případě „Terminal Velocity“ platí toto pojmenování vrchovatě.
Prim samozřejmě hraje Petrucci, přestože Portnoy je tentokrát jeho plnohodnotným spoluhráčem. Jejich spoluprací tak znovu vzniká neopakovatelná symbióza, která fanoušky dokáže přenést do lepších časů Dream Theater. Samozřejmě, jelikož se jedná o instrumentální album, tak se nedá očekávat druhé „Images And Words“, či „Awake“, ale i tak „Terminal Velocity“ představuje Petrucciho talent vrchovatě. Jeho nejdůležitější aspekt je ten, že se jedná o velmi pestrou desku, jež je sice stylově ukotvena na pomezí progresivního hard rocku a heavy metalu, ovšem její hlavní tvůrce přidává i ingredience z jiného ranku. Stačí si poslechnout bluesově posmutnělou „Out Of The Blue“, jež by mohla sloužit jako pocta dávno zesnulému Garymu Mooreovi, či Steveu Ray Vaughanovi, kde Petrucci, možná nejsilněji na celém albu, hraje ve prospěch skladby samotné a na odiv spíše staví práci s náladami a atmosférou.
Kompozice a její stavba je pro tohoto třiapadesátiletého kytaristu z New Yorku na „Terminal Velocity“ velice důležitá. Nedochází k opájení se sebou samým, vlastní jedinečností a kytarovým umem (jak tomu bylo v případě všech členů Dream Theater na „The Astonishing“), kytara zde spíše supluje zpěv a nepouští se do krkolomných sól. Sem tam lze sice najít složitější skladbu, ze které vykoukne svět Dream Theater („Glassy-Eyed Zombies“ a „Snake In My Boot“), ale většinou jde spíše o snadněji poslouchatelné a přehledné kompozice. V tomto duchu se nesou stěžejní věci desky, titulní „Terminal Velocity“, hravá „The Way Things Fall“, nabroušená „Gemini“ a především nejlepší položka alba, rozverná „Happy Song“, nejvíce poukazující na typickou petrucciovskou práci v melodických sólech. Právě v takových okamžicích je Petrucci nejsilnější a je si toho moc dobře vědom.
„Terminal Velocity“ ukazuje, že Petrucci má talent i formu na to, aby dokázal i na instrumentální desce udržet posluchačovu pozornost. Možná chvíli trvá, než se méně progresivně založený fanoušek na albu zorientuje docela, ale odměnou mu pak bude kus kvalitní hudby a oslavy čistého muzikanství. Pokud bychom měli srovnávat s letošní sólovkou Joea Satrianiho, velkého vzoru Johna Petrucciho, dá se říct, že v tomto případě žák svého učitele o pár procentních bodů přerostl.
|
