Že by doba, kdy byli švédští Blues Pills považováni za novodobé hvězdy hard rocku a možná dokonce i za spasietele stylu, už pominula? Jejich debut z roku 2014 naznačil jisté ambice, dle kterých by se Blues Pills nemuseli zařadit do nekonečného zástupu šedivých retro kapel, a když pak o dva roky explodovala bomba „Lady In Gold“, vypadalo to na hvězdnou dráhu. Druhé album totiž bylo zářivým příkladem retro rocku, který míchal staré blues, psychedelii hnutí hippies a dravost Deep Purple i dalších legend sedmdesátých let. Blues Pills na tomto počinu nezněli zastarale, dokázali pradávnou hudbu transformovat do současnosti lépe, než třeba známnější party typu Wolfmother nebo Greta Van Fleet. Jenže od té doby uteklo hodně vody v Red River…
Ještě rok po vydání „Lady In Gold“ jeli Blues Pills na vlně zájmu, což podpořili živým záznamem „Lady In Gold – Live In Paris“, jenže pak je opustil kytarista Dorian Sorriaux, velice důležitý člen a tvůrce jejich nezaměnitelného zvuku. Náhrada se hledala dlouho. Nakonec proběhla v sestavě Blues Pills menší rošáda, nastoupil do ní basista Kristoffer Schander a dosavadní hráč na čtyři struny,Zack Anderson přesedlal na místo kytaristy. I Anderson byl v minulosti důležitý a platný hráč kapely, ovšem vynalézavost Sorriauxe mu byla vždy trochu cizí. Loni Blues Pills oznámili, že dokočují třetí album „Holy Moly!“. Vyjít mělo na jaře, tedy v době, kdy celý svět zaplavila pandemie koronaviru, a kapela musela začít přehodnocovat situaci. „Holy Moly!“ to nakonec odnesla a putovala do šuplíku. Nikdo nevěděl na jak dlouho a věci se stávaly nepřehlednými. Prohlášení zpěvačky Elin Larsson, že album vyjde, ale nikdo neví kdy, fanoušky rovněž neuklidnilo…
Teď je začátek podzimu a „Holy Moly!“ je konečně venku. Není to špatná deska, ale od kapely, která má na kontě takovou nahrávku, jakou je „Lady In Gold“, se prostě čekalo trochu víc. Blues Pills na novince totiž nejsou tak zábavní, tak barvití, ani tak hitoví jako na minulém albu a spíše než na různé zajímavé momenty a chvilky, kdy si řeknete, že tohle je přesně to, co chcete slyšet, sázejí na dravější vyznění. To leckdy nemusí být na škodu, ale přece jen tím deska trochu ztrácí lesk minulé kolekce a působí o něco obyčejněji. Pilotní singl „Proud Woman“ (prohlášení kapely, hrdě se hlásící k feminismu) zní dravě a ukazuje, že Larsson jako zpěvačka zraje jako víno v novodobou Janis Joplin (trochu střihnutou Joan Jett) a jako otvírák pro desku je plně dostačující. Skvěle se doplňuje s „Low Road“, jakousi odpovědí na párplovské „Speed King“ nebo „Fireball“ a dalo by se říct, že i s „Dreaming My Life Away“, ovšem při ní už začne hlodat červíček pochybnosti. Blues Pills jsou sice natlakovaní a plni energie, ale nápady začínají trochu pokulhávat.
Ona totiž ani „California“ (což mohla být bluesová paráda) nemá takovou sílu, jakou kapela demonstrovala před čtyřmi lety. Lépe v tomto směru je s rovněž bluesově znějící „Wish I`d Known“, kde je kromě povedeného kytarového sóla velkou devizou soulově zabarvený projev Elin Larsson. Nejlépe si ale z podobně laděných songů vede „Song From a Mourning Dove“, naprosto přesvědčivý kus a pravděpodobně nejlepší věc na celém albu. Trochu hůř je ve chvíli, kdy chce kapela silněji hrábnout do strun a vytáhne z repertoáru písně jako „Rhythm In The Blood“ nebo „Kiss My Past Goodbye“, na kterých jsou zajímavé jen určité momenty (v druhé jmenované například úvodní melodická linka zpěvu), ale kompozice jako taková v nich selhává. To by se u alba, u něhož byla očekávání veliká a příprava kapely na něj byla více než dlouhá, stávat nemělo.
Snad ale Blues Pills neujel vlak. „Holy Moly!“ jim ostudu určitě nedělá, i když je méně zajímavá než „Lady In Gold“ a vlastně jí chybí moment překvapení, kterým disponoval debut. Ten sice měl dětské nemoci, ale v jeho případě se dalo ledacos odpustit. Na „Holy Moly!“ jsou už kritéria mnohem přísnější a Blues Pills s ní obstáli jen z části. Stále je to nadprůměrná deska a příště může být zase líp. Ale i hůř...
|
