Ta bublina praskla už dávno a zbyl jen podivný smrad... V devadesátých let byl Marilyn Manson fenomén, o kterém věděli i ti, kteří se o rockovou nebo metalovou hudbu nikdy nezajímali. Možná proto, že Manson do éteru kdysi vypustil fámu, že si nechal vyoperovat tři žebra, aby orálně mohl uspokojovat sám sebe, možná pro jeho zvrácenou image a možná tím, že kdy byl jeho plakáty vytapetován snad celý svět. Šokovat to on uměl vždy, už od dob, kdy si zvolil svůj pseudonym podle jména sexy symbolu padesátých a šedesátých let a po masovém vrahovi téže dekády. To dnes už na nikoho nezapůsobí, stejně jako drtivá většina alb z Mansonovy pozdní éry. Že doba skvělých děl „Antichrist Superstar“, „Mechanical Animals“ a „Holy Wood“ je pryč, došlo každému nejpozději u nepovedené kolekce „Eat Me Drink Me“. Pryč byl rázem novodobý satanáš těch nejodpornějších forem perverznosti a místo něj zde stál jen ufňukaný cápek, hořekující nad rozpadlým vztahem s burleskní tanečnicí Ditou Von Teese.
Od té doby jako kdyby se otočil do protisměru, protože u desek „The High End Of Low“ a „Born Villain“ bylo vše až hmatatelně horší. Když už to vypadalo, že se blýská na časy a Manson přece jen s „The Pale Emperor“ zvedl trochu hlavu, přišla v roce 2017 další slabá kolekce „Heaven Upside Down“, jež víc, než kterákoliv předtím mluvila o vyčerpaném talentu a neschopnosti udělat ještě minimálně jednu opravdu dobrou desku. Už trochu zoufalí skalní příznivci tohoto svébytného performera ale stále nepřestávají doufat. Je jich sice čím dál tím míň, ale naděje přece umírá poslední. I přesto, že se Manson opět zbavil svého hudebního dvojčete a druhého tvůrčího rozměru basisty Twiggyho Ramireze, a nakonec i kytaristy Tylera Batese a bubeníka Gila Sharoneho, kteří po jeho boku stáli poslední roky. Mohl to být očistný krok a výstřel k novému startu, ovšem to by milý Marilyn musel být v trochu jiné kondici. Není v tak hrozné jako před deseti lety, kdy své koncerty měnil v trapnou až ostudnou show a působil trochu mimózním dojmem, ale o časech „Mechanical Animals“ si už asi může navždy jen nechat zdát…
Manson zjevně hudebně neví kudy kam. Úplně precizně nefunguje ani spojení s country umělcem Shooterem Jenningsem, který se měl stát jeho novým mesiášem a se kterým napsal celou aktuální desku „We Are Chaos“. Výsledek je zase rozpačitý. Co lze na jeho nové tvorbě ocenit, je fakt, že se na „We Are Chaos“ pokusil o trochu jiný výraz, že se zbytečně (přestože by to byla sázka na jistotu) nevrací do dob „Antichrist Superstar“, protože dnes už by spíše působil jako čertík z krabičky než jako veřejný nepřítel číslo jedna. Jeho typický rukopis je zde pořád rozpoznatelný, ale vlivem Jenningse je civilizovanější, sází více na písničku než na industriální lomoz a pokukuje po zcela jiných hudebních sférách. Jsou zde vlivy country, blues, synthpopu osmdesátých let a alternativního rocku následující dekády, to vše pochopitelně zabalené do temného rock/metalového obalu. Díky tomu mohla být „We Are Chaos“ dobrá novátorská deska. Problémem, na čem všechno selhává, je skutečnost, že Manson opět nepřišel s dost kvalitním materiálem. Je lepší, než na „Heaven Upside Down“, ale pořád takový, že ozvěny minulosti nelze umlčet.
Silnější je první polovina alba, přestože otvírák „Red, Black And Blue“ nepřesvědčí a odhaluje (polikáté už?) fakt, že Manson po stránce skladatelské v posledních letech spíše živoří. Následující titulka „We Are Chaos“ je už z jiného těsta, nese silný Jenningsův vliv, vsadilo se na pekelně temné country a silné melodie, což byl rozhodně krok správným směrem. Sice takový, kteří zarputilí fandové „Antichrist Superstar“ nepochopí, ale pro Mansona se právě tato odlišnost stává v současnosti katalyzátorem. Podobně jako ve skvělé „Don`t Chase The Dead“, pohybující se někde mezi světy Depeche Mode a The Smashing Pumpkins, avšak s řádně mansonovským charismatem. Zaujme i „Paint You With My Love“, což je překvapivý kousek barového blues, možná až moc zklidněný a načichlý šedesátými lety, ale kompozičně stále dost silný. Horší chvilky ale přijdou velmi záhy. „Half-way & One Step Forward“ se rozjede ještě vcelku nápaditým klavírem, ovšem skladba ztrácí ze své působivosti nepřesvědčivým refrénem, kde jako kdyby Mansonovi docházel dech. Nevyšel ani pokus usmířit si po předchozích experimentech staré fanoušky, protože „Infinite Darkness“ je jen chudičká kompozice bez jakéhokoliv zajímavého momentu, kde hra na hity z minulosti absolutně selhává. O trochu lépe na tom je znovu tradičněji laděná „Perfume“, kde se Manson přece jen sbírá a pumpuje do posluchačů trochu životodárné energie, a plíživá darkrocková kompozice „Keep My Head Together“, vyšlechtěná zajímavými zvukovými efekty až z pomezí space rocku. S odřenýma ušima nakonec prospěje i „Solve Coagula“, kde se střetává dávný svět Marilyna Mansona, finských HIM (z období alba „Dark Light“) a vizionářský styl Billyho Corgana z The Smashing Pumpkins. Když ale album uzavře smířlivými tóny „Broken Needle“, dospělé reminiscence na dávnou „The Speed Of Pain“, pocity zůstávají rozpolcené.
Albu se nedá upřít několik skutečně světlých míst, odvaha nasměrovat kariéru trochu jiným stylem, který by mohl ledacos naznačit o Mansonově vyzrávání, ale přece jen deska zůstává stát trochu na půli cesty. Není totiž ucelená, chvílemi se Manson vydá do odlišných hájemství, kde mu to sluší, ovšem svou snahu pak sám sabotuje až zbytečným poklonkováním starým fanouškům. V tu chvíli je jasně slyšet, že dávná energie „The Beautiful People“ či „Rock Is Dead“, které dokázaly svou silou zvednout prach, mu už citelně chybí. V těch místech je deska jednoznačně nejslabší a potácející se v začarovaném kruhu. Jedno je však jisté, příští album se už nebude vyhlížet s takovým despektem...
|
