Pokud bychom se pustili do vytváření seznamu kapel, jejichž alba oplývají nespornou kvalitou, ale přesto se tyhle party vytrvale potýkají s určitým (a někdy docela silným) nedoceněním, zcela určitě by jedna z prvních cest vedla do Dánska, kde v závěrečné pětiletce minulého století přišel na svět představitel ultra řízného power metalu, spolek Manticore. Za jeho vznikem stála dvojice Lars Larsen a Kristian Larsen (jejich hudební cesty se ještě předtím protnuly ve spolku Fear Itself), jež i po téměř čtvrtstoletí je pilířem skupiny, která měla poměrně rychlý start - zanedlouho po svém vzniku si lehce pozměnila název a krátce na to už pod názvem Manticora přišla s prvním studiovým zápisem. V těchto dnech Manticora přichází už se svým devátým studiovým albem, o kterém lze s jistotou prohlásit, že status nedoceněné kapely pro dánskou pětici změnit nedokáže, ale které pokračuje v linii, nastavené nejen debutem „Roots Of Eternity“, ale už i první studiovou vlaštovkou v podobě minialba „Dead And Solution“.
Na něm Manticora poměrně zřetelně definovala svůj styl - muzika téhle kapely je založená na tvrdých kousavých riffech, leckdy koketujících s thrashmetalem, na melodičnosti, propracovanosti, techničnosti, náladových zvratech, na inspiraci u Blind Guardian a silným sklonem k výpravnosti, i na značně specifickém vokálu zakladatele Larse. Pokud na některé z těchto položek Manticora v průběhu let silně zapracovala, byla to především výpravnost, která alba kapely táhla na poměrně teatrální a potemnělé území. Těmi ostatními ingrediencemi bylo intenzivně našlapáno již zmiňované minialbum. Necelá pětadvacetiminutovka se sice odehrává ve značně neučesané a živelné (hráčské i zvukové) podobě, ovšem fakt, že skladby z této desky kapela využila jako bonusy u následných řadových alb a rozhodně se na nich neztratily, vypovídá o tom, že síla Manticory byla zjevná už od samotného začátku.
Nezávisle vydané „Dead And Solution“ bylo pozvánkou ke spolupráci s vydavatelstvím Black Lotus, které se postaralo (byť členové kapely v pozdějších letech žehrali na to, že jejich první alba se s kdovíjakou zásadní péčí ze strany různých vydavatelství nesetkala) o vydání alba „Roots Of Eternity“. K jeho nahrávání se původní čtveřice rozrostla o druhého kytaristu a klávesistu, což se pochopitelně projevilo v bohatších aranžích, přehlednější a kompaktnější zvuk pomohl k větší přístupnosti technických pasáží (a že s nimi Manticora nikdy nešetřila a nešetří…). Typických skladeb, využívajících výše zmíněné poznávací elementy se na albu najde celá řada, ale proč nepoukázat rovnou na nejrozsáhlejší titulní skladbu?
Ta demonstruje nejen to, že si Manticora libuje v rozsáhlých kompozicích a dějových zvratech (skladba se skládá ze čtyř částí a její kořeny sahají ještě do doby před vznikem kapely), agresivním výrazu, ukvaltovaném divokém tempu, technické vyzrálosti, prolnuté s melodickou přístupností, ale i fakt, že strohý a nepříliš ohebný Larsenův vokál nebude snadno skousnutelný pro každého. A ačkoliv titulní „Roots Of Eternity“ dokonale představí možnosti kapely, nejvýraznější osobní doporučení směřuje k působivé kombinaci melancholie a agresivity v ještě barevnější „Intoxicated“, která do thrashového hájemství (v některých pasážích) neurvale skáče oběma nohama a Larsenovo pokukování po hlasových manýrech Hansiho Kursche má taky hodně do sebe. Velmi osvěžujícím dojmem v divoké jízdě funguje skromná balada „Beyond The Sleep“, v níž se odmlčí bicí a text je inspirován dílem H.P. Lovecrafta (podstatný vliv literárních děl na tvorbu Manticory by se dal považovat za další typické znamení téhle kapely), šlapavka „Private Hell“ pro změnu ukáže, že i melodické hitovky padají z Manticory s ohromnou lehkostí .
Jednoduchá charakteristika téhle desky – svébytný power-prog metal, ostrý jako řemen!
|
